Je 19:30 a já poklusem běžím na nádraží v Plané nad Lužnicí. Vedle mě jede mladý cikán na kole, ukazuje mi cestu a nenápadně pokukuje po mém baťohu – kdepak kamaráde, tohle není na prodej ani na nic jinýho!

Zvoní mobil a Honza zjišťuje jestli žiju – cifra kterou mu hlásím mi samotnému přijde jako z jiného světa, či minimálně polokoule – rychlá gratulace a mě zbývá posledních 100 metrů na vlakáč – udýchaný přiběhnu k okýnku a očekávám, že mi za 5 minut jede vlak směr Praha, jak mi tvrdila SMS služba. Nenápadně dodávám, že bych potřeboval až do Blanska a očekávám dlouhý seznam přestupování a návrat někdy druhý den odpoledne.

 „Tak do Blanska Vám to jede v devět večer“. Zbystřím a opatrně se ptám na počet přestupů. „Bez přestupů, jede to tam přímo“. V první chvíli jsem si myslel, že si ta ženská ze mě dělá srandu. Přece jsem neletěl přes půlku republiky, abych prostě jen nastoupil do vlaku a jel zpátky bez nezbytného „pozemního dobrodružství“ jako obvykle J Ale cena mě opět vrátila do reality, necelých pět stovek. Ale čert to vem, já mám za sebou 260 km vzduchem a dnes bych klidně utratil mnohem víc, kdybych měl kolem sebe partu kamarádů a hospodu poblíž.  HOSPODA! Vždyť mám strašnou žízeň, po těch 7 a půl hodinách ve vzduchu jsem si vzpomněl, že bych měl něco pít a nejlíp pivo na oslavu!

Naštěstí nádražní hostinec nezklamal. Úplná klasika. Hned co jsem za sebou zavřel dveře mi místní nabídli místo u svého stolu a jak to tak bývá, po chvíli vytahuju mapu a ukazuji, kudyma jsem letěl. Zezačátku nechápou, pak mi nevěří. Nakonec musím ukázat těch pár málo fotek ze vzduchu co mám a pak začínají rozumět tomu, že ta zmačkaná věc v tom velkým baťohu je opravdu LETADLO – vždyť jak nazvat prostředek, se kterým se letí 260 km? Mezi pivama a telefonickýma gratulacema od kamarádů poslouchám životní osudy mých nových kamarádů. Jeden je zelená guma a nedá si vymluvit, že jsem paragán. Další je mladý nádražák a jak říká, připadne si v práci jak za Rakouska Uherska. Třetí bohužel stačil vytuhnout před tím, než stačil povyprávět svůj příběh – dnes ho po 4 letech pustili z vězení a nebyl asi zvyklej na alkohol… Nad tím vším poletovalo něžné děvče starající se o pivo a mě nezbylo, než se před 21h vymotat a se zamrzlým úsměvem na rtech nastoupit směr domů.

Jízda vlakem nebyla zas tak nudná, jak jsem si myslel – kromě ukecané divadelnice do kupé v Praze přistoupil romský pár jak z filmu od Kosturice cestující za rodinou do Havířova a pak kolem proběhl i mladý podivný chlapík, co se chtěl jen podívat z okna. Zajímavé v té tmě. Na další zastávce vlak prohledali policajti a hledali nějakého zloděje…no naštěstí jsem nespal.

Ale zpátky k letu! Na Nových Sadech to ten den nijak přesvědčivě nevypadalo, po startu před 12 hodinou jsem se dlouhé kilometry snažil nevyhnít. Poté, co jsem dorazil k Bohdalovu a viděl startovat padáčkáře z Honzovýho odvijáku, tak jsem se rozmýšlel, jestli neletět raději trojúhelník – foukalo málo a cesta vůbec neutíkala. Zase budu přistávat po boji někde u Jihlavy, blesklo mi hlavou. Ale zkusil jsem to.

Letěl jsem riskantně a šlapal tomu stále, pokud jsem netočil. Snažím se při volných letech držet minimální průměrnou rychlost kolem 30km/h. Po 3 a půl hodinách jsem byl konečně na stém kilometru a řešil menší krizovečku za Humpolcem. Je zvláštní, že občas člověk nízko klidně i 150-200 metrů cítí, že je vše v pohodě a stoupák opravdu blízko a někdy 500 metrů nad zemí žudlá nulky, protože cítí, jak je vzduch zrovna „mrtvý“ i když kumuly a vše ostatní vypadá normálně. Tak já žudlal ve čtyřech stovkách, vyčkával a dočkal se. Pak už jsem letěl vysokým pražským TMA a směroval dále na západ. Věděl jsem, že další patro TMA už je kolem 1300m a tak jsem podle GPS přesně prolítl mezi ním a zakázaným prostorem u Sedlece-Prčice. Vyšlo to, navíc jsem měl přímo v trase krásné kumuly a já výrazně zrychloval, šlo to jak po másle – dotočit krásný stoupák, drnčet na speedu pod dalšího mufina a tak dokola – jako z učebnice.

Přelítl jsem Brdy a pomale klouzal do dalšího pražskýho TMA – tentokrát s maximem 1500 metrů. To mi problém nedělalo, naopak jsem si strašně nadával, že vyhniju někde na 195 kilometru. Naštěstí po přeletění malého hřebínku vário zapípalo a já zařval štěstím – dvoustovka je jistá! Následně jsem dotočil takovou výšku, abych neporušil další okrajové pražské TMA a letěl směrem ke Karlovým Varům. 

V klidu jsem klouzal k hlavní silnici mezi Plzní a Varama a spokojeně si užíval. V 18.30 však znovu vário pod krásným tmavým mrakem zapípalo a v klidným dvoumetru jsem dotáčel co to šlo. Pak už následoval jen neuvěřitelně dlouhý dokluz s minimálním opadáním až do Plané u Mariánských Lázní.

Ještě dnes mi to všechno přijde jako krásné kouzlo. Kouzlo které se stává jednou za 10 let, tak dlouho vlastně lítám. Oslava druhý den na Jabloňově u rybníka s kamarády se také vyvedla a nyní na sklonku léta vše začíná dostávat mírně nostalgický nádech. V zimě bude z čeho čerpat!

Charlie

http://www.pgv.cz/