Ve čtvrtek v Náměšti jsem si nepolítal, prvně jsme se dostavili pozdě a po třetí hodině jsme to vzdali, protože ještě létaly vrtulníky a počasí nebylo nic moc. Jak jsem zmizel, tak se udělalo lépe a pár lumpů se z letiště vydalo na přelety.

V pátek si zalétali na Pěčíně, já se až odpoledne stavil celý ulítaný z práce. Jen jsem je zajel zkontrolovat, ale přeletáři už byli pryč.

V sobotu jsem provokoval zbytečně, nikomu se nechtělo, i když podle mne to nebylo špatné.

Na neděli 4.5.08 jsem si tedy naplánoval ranní létání s krosnou a snad to odpoledne vyjde s termikou na Nové Dvory. Ráno mělo být jasno a přes den vítr SV do 5m/s. Naplánoval jsem si tedy výlet na vodní nádrž a zříceninu Landštejn.

Přivstal jsem si a vytáhnul krosničku na pole s jetelíčkem. Byl mokrej jako držka! Bylo úplné bezvětří a krásně jasno. Vše jsem si připravil na cestu mezi polema a plánoval po ní při startu utíkat. Nevyšlo to až tak přesně a tak jsem musel jetelem. Byl už dost vysoký a tak jsem to neuběhl. Jen se mi zamotaly nohy, padnul jsem na hu.. (na tvář) a hadřík upadl přede mne. Sbalil jsem ho a dal zpět na cestu. Byl celý mokrý, při dalším startu se od země ani nezvedl, tak si říkám - potřetí a dost. Chtělo by to někde z kopce a ne na rovině, ale to bych musel někam daleko. Dal jsem u vrtule větší otáčky, hadr se zvedl, utíkal jsem po cestě, ale s těma 40 kg na zádech to není nic moc (pro jistotu delšího létání jsem si nalil více paliva – víckrát to neudělám!). Už jsem nemohl a chtěl to vzdát, ale najednou se mi krosna na zádech odlehčila, já dokázal rychleji utíkat, přibrzdění a už se zvedám. To asi jak mi spadl ten velký kámen za srdce!  Otočka ve směru na Landštejn a nabírání výšky, abych přeletěl ty kopce a lesy přede mnou. 

Nejen pocitově, ale i podle GPS zjišťuji rychlejší vítr. 300 m nad startem to už teď maže přes 50km/h, později by asi zesiloval, takže výlet ruším, protože bych se proti větru těžko vracel. Sletěl jsem si za prvním kopcem níž nad Český Rudolec a při focení mi došly baterky. To to pěkně začíná.

Na nebi se objevuje vysoká oblačnost a postupně se mění na střední až nízkou. Údolím za bezvětří letím na sever, za Lipnicí  se zvedám a po větru přes Lipolec se vracím domů. Přistání zpět na cestu v pohodě a větřík při zemi se zvedá až při odjezdu. Že jsem raději nezůstal v posteli!

Doma pouštím PC a koukám, že zájemci o létání se už hlásí. Ovšem počasí vypadá podobně jako v sobotu. I na satelitu to nevypadá dobře, chtělo by to spíš vyrazit někam do východních Čech.

Sraz je na dvanáctou u Radkovic. Při odjezdu u nás poprchává a nebe je už dost zamračené. 

Na startu to nevypadá o moc lépe. Startuju první a snažím se udržet i v tom malém poprchávání. 

Přistávám za druhou vesnicí a než sbalím, tak už dost prší. Macek pro mne dojel, prý už nikdo jiný do toho nešel a raději se poschovávali v autech. Dojedeme zpět na start, už bylo lépe a tak to hned rozbaluju na sušení. Miloš se lekl, že ho chci předběhnout a tak do toho rychle skočil. Za ním Pavel Lacina a já letěl třetí. 

Všichni tři jsme se tam drželi zuby nehty, Miloš nahoře, Pavel pod ním a já nejníž. Bylo komplet zataženo, ale nad hranou u Štěpkova se dalo udržet tak dlouho, dokud nás to bavilo. Miloš se pak vydal proti větru, Pavel to taky zkusil, ale nedoletěl. 

Ostatním se moc nedařilo a tak jim přes vysílačku radím, ať změní startoviště, že vítr je spíš na dráhu od Budkova na Štěpkov a odpínali by se právě v místech, kde se vozíme. Nechtěli. Až jsem u nich přistál nazpět, Macek to se mnou šel zkusit. A vyšlo to. Po odepnutí a krátkém popoletění nad hranu se krásně zvedám. Po mě hned Míra a po chvíli se taky zvedá. V té době se už všichni přesouvají za náma, a pokud vím, tak většině se taky dařilo.

Plánoval jsem společný let s Mírou, čekal jsem na něho, pak jsem se chtěl vydat k němu, ale to nevyšlo. Už byl výše než já a tak jsem se vydal nad Jemnici, to bylo jediné nasvícené místo. Ovšem Míra se za mnou nevydal a letěl zpět. Až později jsem se dozvěděl, že měl technické problémy se speedem. Jemnici jsem si nafotil, ale stoupáku se už nedočkal. 

Věřil jsem poslednímu hnědému políčku a zachoval se podle staré poučky – toč se tam tak dlouho, dokud se tam stoupák neudělá. Pár bublinek se sice objevilo, ale to už na mne nebylo. Jen mě to dotáhlo dál od civilizace a návrat byl o to náročnější.

 

Dojel pro mne Míra a při návratu jsme zjišťovali, kdo všechno odletěl. Bylo jich více, ale největší radost byla po návratu vidět na Janě Lehejčkové. V té chvíli mě přislíbila článeček, tak se už těším.

Pěkné to bylo!

A takhle se dnes létalo v celé ČR.

Vlasta
http://www.pgv.cz/