Máme úterý 1.12.09 - začal prosinec, ale tady se to vůbec nepozná. Sluníčko pálí a my jedeme zpátky do Brandvlei. Tam se mi moc nelíbí, je to tam jako ve vězení. Na ulici koukáme přes mříže a okolo domku je elektrický plot....

Honza s Martinem rozmotávají zacuchané lano a hledají utržený konec. Jdu na lano, start se mi nedaří a končím na plotě. Dalším startem se ocitám ve vzduchu. Vysílačku jsem si zapomněla pustit, zvuk u varia taky. Myslím, že jsem ve stoupáku. Odepínám se. Řeším zvuk u varia a šup, sedím mezi kříky. Zamotaná jak moucha v pavučině. Honza mi jde pomoci vymotat a postrkuje mě zpátky na vlekací cestu. Nechce se mi. V noci se mi zdály špatný sny. Ta vysílačka, to vário... neměla bych letět. Rozmotává mi padák a poňouká ke startu. Tak jo, ještě jednou to zkusím. Foťák si neberu, abych si ho třeba nerozbila. Po startu lezu po zemi. Honza startuje za mnou, má mnohem větší výšku. Vyklesává dolů a hlásí do vysílačky, ať letím, že zajede pro auto a cestou nás posbírá. „Leť, leť...“ brblám si, ale jak? Na 30 km zase málem sedím na zemi, Charlie je už na 100 km. Termoska mě asi slyší a podává mi pomocnou ruku. Od té doby to celkem jde, sice párkrát koukám na zem z hodně malé výšky, ale Termoskovi to nedá a vždycky pomůže. Po 5 hodinách přistávám na 215 km, pár kilců za Vosburgem. Padák mě chvilku táhne za sebou jak hadrovou panenku, ale nakonec se zamotává do kříků a nechá mě na pokoji. Honza nabírá ve Vosburgu Charlieho a jedou pro mě. Mám slušně spálený obličej, ale je mi to celkem jedno. Tady si bílí lidi potrpí na to, aby se neopálili. Má to být známka bohatství, prý. Ať si vypadám jak domorodec, hlavně, že mám v kapse 200 kilometrů.

Přihlášené přelety z tohoto dne jsou ZDE