Můj milý deníčku,
je sobota 5.12.2009
a kluci
hlásí poslední letový den. Už od
rána běhám na záchod, jaký mám
strach, že
nepolítám. Na spáleném obličeji se mi přes
noc vysypaly opary. Vypadám, jak když
mám lepru v posledním stádiu. Já to hned
říkala, bez té meruňkovice jsem
namydlená... Peťo s Tomem - až do včerejška jste mě
drželi. Špatně jsem si to
načasovala... kluci jsou lepší taktici, těm ještě
zbylo.
No
nic, odjíždíme znovu do Vosburgu na start.
Vlekat bude Arnold. Letíme Des, já, Charlie a Honza se na
třetí pokus taky
chytá. Kousek od startu se potkáváme s Charliem,
ale za chvilku mi mizí v
dálce. Arnold ráno říkal, že až do Britstownu to
chce trpělivost. Snažím se. Za
Britstownem jsem skoro na zemi, ale Honza mě
dolítává a já moc chci letět s
ním. Už vidím jednotlivé keříky.
Nedám se a polehoučku lezu zase nahoru. U De
Aar trnu strachy, abych si nesedla do toho muničáku, potvory,
postaví mi ho
přímo do cesty. Za to v De Aar je to síla. Vidím
Arnolda, jak na mě kouká z auta
a číhá kam to posadím. Ne! Chci letět s Honzou na
výlet! Honza, který má taky
výšku pod našeho jezevčíka, na mě
volá, že vidí točit ptáka. Nad letištěm,
kde
nás mockrát vyvlekali, se znovu zvedám. Pak už to
celkem šlo, dokonce jsem se
vymotala až nad 4000 m n.m. Na 200 km
přílítáme k Noupoortu. Podlaha se tu zvedá
a je pěkně rozmanitá. Pohled jak na
krajinu, kterou by měl projíždět dětský vláček.
Byla to krása, Afrika na dlani.
Po 6 hodinách letu už toho mám dost. Honza mě
vybízí, ať pořádně dobírám, ale mě
se už nechce, začínám lajdat. Bolí mě ruce, nohy,
točí se mi hlava. Překonala
jsem svůj osobáček a chci dolů. Honza přistává ke
mně. Kdyby na mě nečekal,
mohl mít dneska další 3kilo. Ale letěl se mnou,
jsem šťastná a spokojená. Pěkný
výlet a ještě tak daleko (tyhle jsou taky od Charlieho)
Des s Arnoldem stojí u nás
dřív, než dojdeme s padákama v květáku k cestě. Pomáhají nám balit a jedeme za
Charliem. Najednou Arnold stoupá na brzdu a couvá. Ukazuje nám hada, říká, že
je velmi, velmi nebezpečný. Fuj, je škaredej. Když člověka uštkne, člověk se
začne potit a za chvilku je mrtvej. Jedeme dál, potkáváme dalšího, stejnýho
hada. Ježíš, kde jsme to přistáli!!!
Nabíráme Charlieho a jedeme
domů. Cestou vidíme ještě dikobraza a nakonec kousek před De Aar Martina, který
srazil antilopu a má děravej chladič. I takový věci uvidíte v De Aar.....
Neděle 6.12. - ráno je nebe jako šmolka.
Charlie nám říká, že se jede lítat, hned běžím pro Honzu, ať vstává, že je
letovo. Ale hlásí bouřky, tak nás Des s Arnoldem berou na výlet. Jedeme do
parku, kam jsme jeli s Martinem, ale bylo zavřeno pro nepřízeň počasí. Dneska
je otevřeno. Dáváme si piknik a vyrážíme hledat nosorožce. Válejí se pod stromy
a nechtějí se nám moc ukázat, ale přesto jsem něco ulovila.
