Konečně čokoládovej!

V neděli 17.4.11 se nás sešlo pod východní stěnou Monte Kompostína ňeurekom. Asi víc, než je odvíjáku zdrávo. 

Termicky to vypadalo nadějně, ale zachytit se v době zastínění byla sázka do loterie. Někteří by mohli vyprávět, a nadávat. Chtěl jsem startovat až po druhé, ale nevydržel jsem. Bylo zrovna zadekováno a Miloš mě tam víc než ochotně pustil. Hříšice se již nasluňovala a bylo to tam! Dokonce jsem se Termosky opatrně ptal, zda to pro začátek nepřehání. 

Tentokráte  po dlouhé době jsem sám sebe přesvědčil, že je třeba letět o Poupěcí body, tedy žádné flákání, kochání a makat. Ze třech Milošových přikázání jsem si vzal k srdci jen jedno - dotáčet, i kdyby Poupě mělo umrznout. Ty další dvě, a to nebýt připosranej a nespěchat, jsem opravdu nedodržoval. Již u Rudolce jsem měnil stopu, levá řada kumuláčků vypadala mladší. Bylo to dobré rozhodnutí. Po celou dobu tříhodinového letu nepřišla kupodivu žádná výšková krize. A to jsem Hatátitlů - Oldčetrhendova plnokrevníka hnal tak, že ty, co startovali hoďku přede mnou, jsem u Lipna dohnal. Ale bohužel neviděl. Občas jsem si odpočinul točením pohodové dvojky, ty mnohem silnější mi braly síly a hlavně morál. Holt stárnu. S tak silnýma šprajcama jsem se u nás ještě nesetkal. Dostupy byly s rezervou 2500m.n.m., Třeboň a Budějky mi zůstaly po pravé ruce, ale ty řady se začaly stáčet více k severu. 

Jenže já chtěl na Lipno. Jednak jsem tam nikdy nebyl, a taky jsem věděl, že za vodou číhá vytoužená stovka. Prohlédl jsem si obrovskej zničenej Boletickej vojenskej prostor - mimochodem tam to supr nosilo a tlačilo to přes přítok Lipenské přehrady kolem mostu. Nejvyšší náš šumavský kopec se na mě začal vytahovat, jak jsem klesal. Pode mnou se terén začínal zvedat, vário se probudilo, ale já už toho měl opravdu dost. A navíc pode mnou jsem objevil veliký větrný rukáv a dvě auta u samoty. Tomu se nedalo odolat, leda že bych věděl, že úhlavní nepřítel - Bukvice, zrovna stoupá a valí se do Bavor. Po přistání jsem těžce přesvědčoval majitele odkud letím, snad mi uvěřili. Mají tam dobře vybavenou meteorologickou stanici a rogalo dvacet pět let v kůlně. Jejich meteo stránky jsou ZDE. A poněvač nás bylo po Šumavě rostroušeno víc, tak se znova Láďa Tůma obětoval a jel pro nás s mým velkým autem. 

A začal nás sbírat po Šumavě jak hříbky a hlavně bukvice v lese.  Potvory jedny kulaté, červavé, duté... - ale tentokráte lepší jak Poupata - viz ČPP. Hyn sa ukáže!! Cestou zpět, až do půlnoci bylo opravdu o čem vyprávět. 

A co víc, něco pořádného uletět s funkční GPS a nevyhnít na osumdesátém či devadesátém kilometru. No a příště snad na druhou stranu, na Pálavu, a nebo jsa namlsán – přes! Směr Bílé Karpaty! Opět další výzva! Tak tedy, víc než pěkné to bylo!

Můj let 122 km je ZDE.

Poupěcí Macek.
http://www.pgv.cz/