Věčnost jsem trávil hledáním slušné výmluvy pro ty, kteří mě za tenhle neohlášený výpad do hor prohlásí za bývalého kamaráda, a nakonec si nechám poradit a obligátně napíšu: „to nebyla moje akce“ J.

Na Speikboden jsem se chystal od loňského léta a až tentokrát se seběhly všechny ty alfyomegy, které mi to už dvakrát překazily. V práci jsem tedy dostal volno do úterý a počasí už delší dobu nasvědčovalo, že mě taky nezklame. Do noty navíc sedla i nabídka spolujízdy se Scorpiho bandičkou. Řízení se ujal Ondra, a abychom nevezli vzduch, tak jel i „ten co létá se Scorpim“. Vyrazili jsme časně tak, abychom se stihli slušně vyspat, nicméně cesta se i tak táhla jako smyčce v těch nekonečných ariích stejně nekonečného playlistu, který pro nás Ondra připravil. Asi to s náma myslel dobře, možná to měla být jen kulisa pro tu správnou koncentraci na ty „hamrtágy“. Ale daleko vážnější než hudba se začínal od Brenneru jevit stav mého pajšlu. Bublalo to ve mě jak v papiňáku, a ten musel po hodině varu zákonitě bouchnout. Nakonec jsem vydal jen pár neidentifikovatelných pazvuků, zhluboka se nadechl a jelo se dál. Večer po příjezdu k picérce ještě ale přece jenom musely padnout první zásoby pivsonů (aby se to navázalo) a brzy jsme zalehli hezky pod širáček vedle auta.

Ráno to už na parkovišti vypadalo jako v depu velké ceny ČPP… Byli tam snad všichni ti, co okupují první stránku pořadí, a bylo jasné, že tenhle víkend tím pořadím opět zajímavě zamíchá. V 9 jedeme lanovkou v již zmíněné sestavě na Špajk, a jako bonus se do kabinky vleze i Tomáš Loučka aka „špunt“. Pamatovat si to jméno nemusíte, protože ve stoupáku ho asi nikdy nepotkáte. Představte si ale, že jedete nahoru a těšíte se, jak to tam bude chodit a Špunt začne špekulovat kudy letět, hlavně aby nepotkal stoupák, a když pak navíc vidí na startu točit párek orlů, vykřikne: „Vidíte ty kurvy, já tam nejdu!“ :) Nicméně tyhle nejapné výstřelky proti Termoskovi bohatě vynahrazoval na večírcích, kde se před námi v pravidelných intervalech lynčoval hláškami, co nám všem pár hodin v kuse pořádně lechtaly bránice. Díky Špunte!

Ale zpět k létání, na kopci jsme překvapivě v drtivé české přesile, místní se asi zalekli na oko ufouklé sobotní situace.

  

Kopec začíná dýchat celkem spolehlivě ze správného směru od půl jedenácté a kumulky se dělají na místní poměry nebývale vysoko nad startem.

Do hodiny jsme všichni ve vzduchu, pod kopcem je to nejprve boj, ale nad hřebenem se pak stoupáčky krásně slévají a za 20 minut jsem pod základnou 3400 MSL. Jsem tu prvně a tak poletím s davem.

První přeskok se mi z tracklogů vždycky zdál jako pastička, zvlášť pro pomalejší padáky. K překvapení ale moc výšky neztrácím, vrchem fouká slabý sever a tak přilétám asi 800 m nad prvním hřebínkem. Výšky je opravdu spousty a tak se směrem k prvnímu většímu přeskoku jen občas „zapomenu“ ve stoupáku s ostatními. Před naší skupinkou letí banda „závodníků“ a tak je hezky vidět kudy efektivně skákat přes žebírka a hlavně místa, kde se vyzvedat před přeskokem k lanovkám na Gitschbergu. Tohle místečko je do jisté míry taky záludné. Zatímco hodně pilotů, byť mělo, nebo mohlo mít výšku, si letělo rovnou pro stoupák k níže položené stanici lanovek, já to zkusil přímo vrchol kopce. Ve finále to bylo víceméně jedno, myslím, že se zvedli všichni, jen někdo rychleji a někdo zase pomaleji. Za Gitschbergem nás čekalo krásné vysoce položené údolí Altfasstalu a od tohoto okamžiku, mi už ten luft už nepřišel tak easy, severní proudění se měnilo v západní a čím slabší bidlo si člověk našel, tím více bylo zfouknuté a nekompaktní.

Čím víc jsem se blížil k přeskoku dálnice, tím víc mi docházelo, že ji protentokrát pokoušet nemůžu. Zajedno už byly skoro 2 hodiny, nějak všici odpadli a otočili nebo mi uletěli, nevím, a navíc ten vítr mi nějak neseděl. Na druhou stranu jsem neviděl nikoho se vracet a směrem k 2. rameni - megapřeskoku na „pláně“ - to bylo úplně čistý a kdoví, jestli to tam už fungovalo. Ale co, jsem tu poprvé a tak je záhodno to alespoň zkusit a omrknout to na příští pokusy... Dotočím opět 3500 MSL a pouštím to k pláním přes údolí Pustertalu.

Je to přeskok dlouhý asi 15 km, nedovedu si představit, jak by to dopadlo s menšími dostupy, protože k pláním přilétám v celkem mizerné výšce pod úrovní hlavního hřebínku. Do kritické výšky pro zachycení mám k dobru nějakých 400 m a tak udělám pár esíček a hniju si to k místu, které by mě dle prošlých tracklogů mělo zachránit. Vítr se zde otáčí pravidelně od jihu, a ve spolupráci se sluníčkem rve šprajcík právě z jižně situované prudší části svahu k řece. Za normálních okolností by mě ani nenapadlo do tohoto místa letět, je to zavřené údolí, na přistání máte sice stále možnost doklouzat mimo, ale pokud bych tomu nevěřil, tak tu výšku raději obětuji na skok k dalšímu nahřívanému kotlíku po cestě. Důvěra se ale vyplatila a než došroubuji základnu, dohání mě česká partička, která si protahovala první otočňák za dálnici přes Sterzing. První přilétají Petrové (Kostrhun, Chromec) a v závěsu za nimi Veetek. Vesměs jsme se potkali ve stejném šprajcu, ale kluci se tam moc neohřáli a mazali k Dolomitům na druhý otočňák.

Já dotočil asi 3000 MSL, z té výšky se mi zdálo, že ty pláně taky přeletím, ale klouzáky jsme měli přece jenom trochu odlišné. Výšky začalo drasticky ubývat a sedýlko na konci plání jsem zavrhl už po pár minutách klouzání a vydal se dobrat k další předem vysledované záchraně – Astjoch. Že na tom brdku byl kříž vysoký jak dvě kompostýna na sobě vás nepřekvapí, jsme přece v alpách, ale ten terén byl naprosto nečitelný, byl velmi pozvolný, a čím blíž jsem tomu kříži byl, tím víc jsem prohníval a jednu chvíli jsem se už viděl, jak ty pláně provrtám durch. V 50 ti metrech nad křížkem to ale začalo nádherně nosit a nakonec se z toho vyklubala nádherná čtyřka až pod základnu. Krásných 3600 m a před sebou už jen Dolomity.

 

Tam už žádná krize nenastala, dokonce jsem tam zahlédl i pár kolegů, ale pozornost se spíše upínala k té obrstěně, kolem které se letí k druhému otočňáku. Ta kupodivu vůbec nenosila, navíc se na ni sunul obrovský stín, takže jsem to ani dál protahovat nechtěl, nicméně ten zved kolem ní byl přímo famózní. Stoupák na mě čekal přímo pod vrcholem, ocejchovaným jak jinak než 10m krucifixem. Bylo to celkem svižné úzké stoupání, takže jsem měl plné ruce práce. Navíc pocit, že to s každou otočkou nakouřím do té skály mi na klidu moc nepřidával... Ve chvíli, kdy jsem prostoupával  hranu toho masívu se mi objevil ten kříž, pod kterým stálo asi 10 turistů, něco křičeli a do toho tleskali... nevím jestli to bylo na mě, ale na tváři mi stuhnul úsměv a zase tu byl ten endorfin... 3700 m, a během okamžiku se mi v hlavě seběhlo všechno kolem - pro tenhle pohled jsem sem jel! Kamera naposled vzdechla už na pláních, ale to už je u mě pravidlem, že ty nejhezčí záběry jsou jen pro mě. Šichta nekončí, čeká mě cesta zpátky na start, přes Kreuzspitze a Kronplatz s dlouhým 10km přeskokem k nasvíceným západním svahům, kde bych se měl přizvednout a doklouznout na přistání. Výšky mi moc neubývá, skoro každá skála mě přizvedává a nakonec s výškou přes 3800 m vynechávám i Kronplatz a kloužu na sever rovnou kolem Brunecku. Závěr budu muset do příště dopilovat, nikde se pořádně nechytám a nakonec jsem vůbec rád, že tu trať uzavřu. Škoda, protože večerní protažení do Ahrntalu je prý také zážitek. Od našeho provizorního kempu jsem dobrých 10 km a tak s českým zvykem palec nahoru a za chvíli už sedím s bandou v pizerii.

Večírek proběhl parádnicky, když docházely dnešní zážitky, tak tam byl Špunt, když odešel i on za svoji ukrajinskou ženou, tak tam byl ještě Jirka. Tolik vtipů, co ten kluk vysypal za jeden večer, jsem nikdy neslyšel. Díky Jirko! ;)

Neděli jsme všichni prohlásili za „Hamrdej“ a tak na kopec jedeme ještě dříve než včera.

Petra, která s Tomášem dorazila právě na neděli, dopadla podobně, jen o nějaký kilometr jinde…

Tomáš a ostatní měli ještě na pár hodin o zábavu postaráno, ale co my a zbytek dne? Peťa si přijela přece zalétat a tak jedeme ještě jednou nahoru pro krásný sletík na ofiko přistávačku a čekáme na prvního v pásce. Ten den to byly hody…

V pondělí ráno jsme odjeli na Passo Sella, všude to mělo být víceméně stabilní, ale tam jsme se do toho vzduchu se svižnějším jižním prouděním stejně nedokopali. Já tam byl stejně jako na Speiku poprvé a musím říct, že i na kochačku v trávě se tam jet vyplatí.

Stejně tak se vyplatí a doufám, že i povede, té naší dačické bandě vyrazit příští rok na Speikboden. Terén je to opravdu nádherný, a neřekl bych, že složitý na slušné polétání. Je pravda, že když je počasí, tak na startu stejně jako ve vzduchu nikdy nebudete sami, a tak jak už někdo napsal, může to být bez špetky invence. Docela se mi však líbí, že se už letos našli piloti, kteří nedrželi obvyklou stopu a vydali se třeba otočit Marmoládu. Tak jako tak, aby jste tu trať zavřeli, zadarmo to mít nebudete.

(Pozn. od Vlasty - my tam loni už byli - Speikboden ZDE a pak Marmoláda ZDE a ZDE.)

Rozhodně se patří ještě poděkovat Ondrovi, že nás odvez tam i zpět bez ztráty kytičky, Jirkovi, že nás pumpoval jedním fórem za druhým a samo taky jejich „tátovi“ Scorpimu, že mi tu možnost jet s nimi, dal.

Co dodat, snad ještě něco polétáme ve slibně předpovídaném září a snad to nebude v Jersicích generálka na Doletnou.

Poupata by každopádně ještě neměla rezignovat, i když ty zaběhnuté rozdíly jednoho bodu se kapánek zvětšily J V kategorii rekreantů se nejspíš taky ještě budou dít věci, jak by možná řekla Arabela… hon na čaroděje? Ale co, Rumburak byl vždycky záporák, jen mu to natřete ;)

Jo A... Pěkné to bylo!