Je neděle, loučíme se s De Aar.

 


Odjíždíme. Přijali jsme pozvání od Essieho. Jeho zeť s dcerou mají u Bloemfontein ubytování. Je to zhruba na půl cesty do Johannesburgu. Paráda. Přijíždíme na místo. Jde o dřevěné, dobře vybavené chatky uprostřed pláně plné zvířat. Essie nás bere na projížďku mezi zvířata.








Je pondělí, poslední den, kdy si můžeme něco užít. Zítra máme, okolo poledního, vrátit do půjčovny auta. Snídáme s Essieho rodinou. Jsou milí. Jeho dcera nám říká: „Dobrý den.“ Pak ještě umí  slovo „slivovice“ a „dobrá.“ Načež Pavel odbíhá do domku a obdarovává je poslední trochou slivovice, která mu zbyla. Naši afričtí přátelé nám říkají, kam bychom se mohli v Bloemfonteinu podívat a kde sehnat výborné sušené maso. Znovu se loučíme, teď už nadobro. Nejsem loučící typ. Vždycky mi přijde líto, že něco končí. Raději se vítám.





Jedeme koupit maso. Paní řeznice nám ochotně plní sáčky voňanou laskominou a vakuuje je. Po našem odchodu masna čiší prázdnotou. Na stěnách smutně visi prázdné háky. No, kobylky by se od nás mohly učit nájezdům.





Doplňujeme zásoby piva a vína. Pak vyrážíme na výlet. K žirafě nás nepustili. Je pondělí, mají dnes zavřeno.



Rozdělujeme se do aut. Brába a Vítek s námi jet nechtějí. Jedou do místního muzea.







Nás pět výletníků za veselého hlaholení pelášíme do Cheetahs. Těším se, uvidíme lva. Přijíždíme na stanici, kde se starají o šelmy. Jenže ouha, je pořád to pondělí a to mají zvířata volno. Pavla to neodradí. Domlouvá nám specoš soukromou audienci. A protože jde o neziskovou organizaci, kde je každá kačka dobrá, můžeme vstoupit. Těšila jsem se, ale to, co následovalo, naprosto předčilo i moje nejbujnější sny.




Jdeme přímo do výběhů. A smíme si zvířata hladit, dotýkat se jich. Naše příjemná průvodkyně nás upozorňuje, že když začne být něco špatně, dá nám znamení a my musíme pomalu opustit výběh. Hladíme si Servala a Karakala. Strkáme prsty k Surikatě. Tu nejvíc zajímá kamera a mobil.




 

Pak nás průvodkyně vede k malému domku. Říká, že uvidíme něco, co se normálně neukazuje. Otevřenými dveřmi koukáme do postele. A pánové, leží tam pěkná kočka! V posteli se rozvaluje gepardí dáma. Průvodkyně se usmívá a krčí rameny. No co, je pondělí. Den  odpočinku. Šelma působí jako přerostlý domácí mazlíček. Hoví si na zádech a spokojeně odfukuje.





Před každým vstupem do výběhu si znova a znova myjeme ruce dezinfekcí. Pečlivě čistíme boty, abychom zvířata něčím nenakazili. Odměna je úžasná. Jdeme navštívit mladé gepardy.









Potom se přesunujeme na návštěvu ke lvům, velkým gepardům, vlkům a levhartovi. K některým můžeme blíž a k jiným metr od elektrického ohradníku.








Odjíždíme nadšení. Tak tomuhle říkám tečka teček!

Jedeme zpátky do našich dřevěných domečků. Je vedro. Otvíráme vínko a klábosíme.




Když se trochu ochladí, beru si foťák a jdu ven. Schovávám se kousek od místa, kam chodí zvířata pít. Sedím ukrytá v keříku a lovím poslední fotečky. Celkem jsem tu nafotila bezmála 3.000. Jenže těch není nikdy dost. Je tu krásně.



Večer dopíjíme poslední zásoby. Dojídáme maso, které není vakuované, a vychutnáváme poslední večer. Pavel mi ukazuje Jižní kříž. Nemůžu odjet, kdybych ho neviděla....

Ráno vstáváme, hážeme baťohy do aut. Dáváme si snídani a loučíme se s paní kuchařkou. Ptá se odkud jsme. Kluci jí říkají, že z Čech. Že je to uprostřed Evropy. Paní se vesele směje. Říká, že ví jen kde je Kapské město.



Jedeme na letiště. Vracíme auta. Odbavujeme se.



Ještě nakupujeme nějaké dárky a šup do letadla. Nutno dodat, že pas mi Janek dal hlídat hned, jak nám je Des vyndala z trezoru, kam jsme si je schovali. Dávám mu ho jen když ho po něm někdo chce a zase ho rychle schovávám s mým pasem do tajné cestovní kapsičky. Jistota je jistota. V letadle ukládáme příručmí baťohy do prostoru nad sedačkou a pohodlně se usazujeme. Janek znovu vstává a chce si schovat pěněženku, aby ho zbytečně netlačila. Otevírá kapsu na spodní straně baťohu, která není na nic. Jen ukrývá pláštěnku a vykulí oči: „ Já našel ten pas!“ K tomu není co dodat. Snad jen že se tímto stává nejvíc zdokladovaným pasažérem. Nejen že si s sebou přibalil občanku, ale je i řádně opasovanej!!!

Let probíhal vcelku nudně a zdlouhavě, jak už to u běžných letů chodí. Jen na začátku jsme prolítali bouřkou a na křídle tančily Eliášovi ohnivé jiskřičky. Okolo poledního přistáváme ve Vídni.





Míla už čeká s Menym na parkovišti. Bereme si mazlíky vycpané sušeným masem a radujeme se, že nakonec všechno dobře dopadlo. Až do chvíle, kdy se zjistí, že Brábovu padáku se zpátky do republiky nechce. Zůstal někde v Madridu a teď se spolu se zavazadly jiných naštvaných pasažérů prohání po jezdícím pásu jako na kolotoči. Hrajou si na schovku před celníky a šuškají si, jak se to které zavazadlo mělo na dovolče v JARu. Brába vrčí: „Zas...á Evropa!“ Říkám mu: „ Mysli pozitivně, nemusíš se s ničím tahat, mazel Ti přijede domů poštou.“ Brába říká: „ Ale já myslím pozitivně, vždyť říkám - Evropa.“  Míla brblání unavených poutníků neposlouchá. Otvírá auto a  zakrajuje do výborného českého chleba, který sype solí...




A to už je konec.

Jana K.
http://www.pgv.cz/