Rakouský maratón (přelet 42 km)

Všechno začalo ráno. Pohledem z okna. Nad Údolím děsu laškují dvě káňata. Tiše vykružují jednu spirálu za druhou a předpovídají zářný letecký den. Postupně se začínají kupit kumuly a vytvářejí typické simpsonovské aranžmá.

Ne, ne. Zpět. Všechno začalo už ve středu. Barunka udělala maturitu (ta moje – ne ta vlekací, slečna prezidentová – vlekací Báře tímto také gratuluji), ve stejný den jí přijali na vejšku, dorazil Barčin přítel Michal a oba měli hafl času.  A protože je Michal „skálolezec“ a Barunka se nakazila, domluvili jsme se na pokračování školy slaňování. Lézt a slézt na strom a ze stromu jsem si zkusil – to jsme si natrénovali už na podzim. Teď nás čekala druhá lekce – slaňování ze skály.

Zvolili jsme nádhernou 13-ti metrovou Velkou stěnu ve skalnatém terénu na Štamberku u Řásné. Když jsem stanul před mohutným skalním masivem, ukrytým před „běžnými turisty“, který se tyčil do „nekonečné“ výše, byla ve mně malá dušička a v duchu jsem si říkal, jak bezpečný sport ten paragliding je. Nevím co to Michala napadlo, ale slaňování mělo být až lekcí třetí. „Dem lízt.“. Jak lízt?“. „Nahoru“. „Jak nahoru?“. „Tudy“. A protože se jen tak něčeho nezaleknu, tak jsem se navlíknul do sedáku (lezeckého úvazu), Barunka mi osvěžila osmu, zkontroloval jsem si, jestli mě Michal opravdu, ale opravdu jistí a šel do toho. Viděli jste někdy někdo na zádech převráceného chrobáka? Jak se usilovně snaží dostat zpět na nohy? Tak to bylo úplně to samý. Pinožil jsem se, třepetal, házel s sebou, mrskal a po deseti minutách vylezl do výše kolen. Prsty sedřený, ruce unavený, nohy ne a ne se zachytit za neviditelné výstupky. Všechno to klouzalo, prsty slabý, tělo těžký, zadek vytaženej do prostoru. Nějak jsem si představoval, že má skála na sobě něco, něco lepkavého, čeho by se bylo možné chytit. Vypůjčil jsem si lezky a po půlhodině neskutečné námahy jsem se vyškrábal, resp. byl vytažen do půlky stěny. Nebýt Michala, tak jsem stokrát zahynul po pádu ze „skleněné stěny“.

Vystřídali jsme se, já jistil, a Michal hop, hop, hop – a byl nahoře. No super. Jediný, co mě uklidňuje, že pro prvovýuku zvolil cestu s názvem „Přes hlavu“ s obtížností 6+ z deseti bodové stupnice. Mimochodem, dle klasifikační stupnice UIAA byla obtížnost někde na pomezí mezi „velmi těžké“ a „neobyčejně těžké“. Takže příště bych prosil něco vodorovného s úchyty. A na ruce přísavky.

Tak ještě to vlastní slaňování. S Michalem jsme vylezli zadním traktem na vrchol. Zajistil jsem se, zaklesl jsem lano za karabinu na dvě otočky, odjistil se, zkontroloval, že mě Barunka dole rovněž jistí (snad ji svým volným pádem nezabiju), zapřel jsem nohy a pravou rukou pomalu povoloval. Teda ono se řekne blbejch 13 metrů, ale seshora to vypadá ještě hůř než zespoda. Naštěstí nemám závratě. Zkusil jsem si slanit pomaleji, rychleji – prostě paráda – tohle byla nejlehčí část výuky – ale adrenalin „jak noha“. Dole byla karabina pěkně vřelá. Protože jsem byl v horolezeckém úvazu, zkusil jsem si dole ještě pro jistotu vytvořit provizorní úvaz ze smyci, znova vyzkoušel základní uzly, které se mi budou hodit na stromě a naučil se balit lano. Zdá se, že mám nového koníčka – lezení po skalách. Barunka s Michalem mi slíbili, že příště vyzkoušíme něco méně vertikálního s alespoň nepatrnými spárami.

Ale zpátky k dnešnímu dni. Slaňování ze stromů i ze skal mám natrénováno, kumuly se kumulí čím dál tím víc – je čas vyrazit.

To, že jsem těsně před odjezdem zjistil, že mám málo nabitou GPS-ku, to jsem hravě dořešil koupí AA baterií u benzínky. Jsem prostě blbec. Když jsem ale v Radkovicích vybalil kamerku GoPro bez SD karty, kterážto trůnila doma v notebooku, tak jsem to málem nerozdejchal. Jak později trefně poznamenala Jana, stihl mě Vlastům syndrom – když přijede Vlasta, Termoska si bere dovolenou a naopak (Vlasto - takhle to znám jenom z doslechu :-)). Když si vezmu kamerku – vyhniju po startu, nevezmu si ji – letím. Tak uvidíme. Kdo tedy čeká nějaké fotky z letu, nedočká se.

Start byl divočejší, vítr byl přeci jenom silnější, ale hned po startu to dobře stoupalo. Víťa mě vytáhl do nádherných šesti set metrů a kousek. Cestou jsem narazil na klesák a jenom se modlil, aby do odpoutání vyšuměl. Víťo díky - vyšuměl.

Let to byl nádherný. Oproti spodku bylo nahoře klidno – skoro jsem měl pocit přímořského laminárního proudění. Sice to fučelo, ale žádné turbolence, otočky se točily velmi snadno, stoupáky se objevily naprosto zřetelně, dalo se do nich plynule ustředit a v pohodě se dostat pod základnu. Minule jsem v Radkovicích vletěl drsně do mraku a měl jsem co dělat, abych se z toho dostal. Dneska jsem byl na tuhle situaci připravenej a ještě pod základnou jsem poprvé naostro vyzkoušel uši s naplno aktivovaným speedem. Čekal jsem, že půjdu víc k zemi, ale namísto toho křídlo stále stoupalo do mraku, byť velmi mírně. Nechtěl jsem zase trojčit se spirálou nebo béčky, tak jsem držel uši, mazlík se sice trochu pohupoval ze strany na stranu, ale držel a pomalu začal klesat. Směr jsem řídil typicky nakláněním. Taky jsem se nezapomněl předem podívat na kompas – snad se neztratím. Dneska na jedničku (no – na dvojku). Po celou dobu jsem v pohodě viděl na zem, ale přede mnou za mnou jenom šedá tma. Nechtíc jsem si zase líznul oblačnosti, ale stačilo pár vteřin a byl jsem z toho venku. Vzpomněl jsem si na Vlastu a na jeho geniální mechanický kompas (ten na GPS-ce taky jde, ale...). Ještě chvíli jsem ušiska i speed nechal a z (dneska zatím) rekordní výšky 1500 AGL si to šinul pětašedesátkou pod další mrak.

Poprvé jsem si prubnul opravdový velký přeskok. Speed naplno a hurá pod další mrak do Rakous. Postupně jsem sklesal do pěti set, při klesání 1,3 jsem pustil speed a po chvilce začal středit druhý stoupák. Pěkně povolovat zatáčku, přitahovat. Dneska to všechno funguje jak v příručce. Začínám točit svůj nejdelší stoupák v životě. Za chvíli ho mám ustředěný, a jenom stoupám a stoupám. Přituhuje. Točím levou, levá ruka v pohodě, ale pravá mi začíná tuhnout. Na tváři se mi sice nedělají krystalky ledu, ale ksicht mě pěkně zebe. Pohled dolů je naprosto fantastický. Plní se mi sny. Po levé straně se nádherně vine Vranovská přehrada, v dáli dokonce vidím věže nějaké jaderné elektrárny – nejspíš Dukovany – co jiného.

Stoupám až téměř do 1800 AGL (2300 m n. m.) - mám rekord. Ten pohled – ach ten pohled. Kdo tvrdí, že nejhezčí je pohled ze sedla koně, ten nikdy neseděl v sedle oře vzdušného. V té zimě zatlačuji kroupy dojetí a snažím se zjistit, kde jsem. Přepínám pohled na GPS-ce. Teda snažím se o to. Pravá ruka zmrzlá na kost – a to jsem měl dobrý rukavice – a ať mačkám, jak mačkám, tak se mi nedaří. Nakonec to vyjde a ukazuje mi to, že jsem nad Bačkovicemi. Co já vím, kde jsou Bačkovice? Změnit měřítko tuhým pahýlem nejsem schopen. Jsem rád, když to přepnu zpět na kompas, protože se blíží dnešní druhá základna. Zavčas jsem zareagoval a krásným skluzem s ušima a speedem proplouvám kus pod základnou. Učím se. Hranice přelétám kilometr nad zemí, charakter krajiny se mírně mění. Před revolucí by mě komouši s radostí sestřelili. Tohle jsem si přál – sám přeletět českorakouský  hranice. Prostě nádhera.

Pomalu klesám, kochám se krajinou a točím drobnou nevýraznou termiku. V dáli se tyčí snad šest nebo sedm mohutných větrných elektráren – Pavlov hadr. Jako že větrníky nemusím, teď se mi líbí. Akorát je musím obletět zleva. Ale nemusím mít strach - mám dostatek výšky. Nerad bych mezi nimi tančil krvavý čardáš. Krajina kolem Raabsu a údolí řeky Thaji je i seshora úžasná. Pomalu vyklesávám dolů. Žádný pěčínský kamikadze trojky. Občas závan naděje na stoupáček, ale teď už mi je to jedno.

Najednou těsně před plánovaným přistáním, nad jehličnatým lesem u Klein-Ulrichschlagu, cca 200 metrů nad zemí, se utrhne nádherná termika. Už jsem chtěl sednout, ale tohle ještě zkusím. Nad zemí je divočejší vítr a s každou otočkou se mi zdálo, že mě to tahá nad les. Neriskuju a po pár otočkách na to kašlu. Nechci testovat středeční znalosti slaňování. Protože jsem dneska uskutečnil nádherný, ve všech ohledech rekordní let, blížil se rakouský vojenský prostor a nevěděl jsem, jak je to s jeho aktivací a taky protože jsem si dneska nechtěl nic pokazit, ignoruji termický les a přistávám bezpečně a se suverénní rezervou uprostřed posečené louky kousek od městečka Irnfritz.

Než jsem stačil sundat přilbu, začal se na mě řítit opodál stojící traktor. Vyskočil z něj stařík, sympatický dědula – a vůbec nevypadal rozlobeně. Radostně se začal vyptávat a gestikulovat. Co mě fakt dostalo, tak to bylo moje vlastní překvapení, že ten pán nemluví česky. Věděl jsem, kde jsem, ale stejně mě to překvapilo. Po chvíli gestikulací jsme došli k závěru, že pán nehovoří anglicky, já nevládnu „rakouštinou“, já že spadl z oblakou z Česka do Rakouska, což ostatně viděl v přímém přenosu. Kromě srdečných pozdravů „ze zeměkoule“ jsme ze sebe už nic kloudně nevydolovali a s máváním se rozloučili.

V Irnfritzu bylo vše jako v jiném světě – upravené okolí, všechno naleštěné - to bych ještě skousl – načančané pozlátko není všechno. Ale!!! Každého koho jsem potkal mě pozdravil. Ve škole zrovna končilo vyučování a každý kluk, každá holka, dospělí, všichni mě pozdravili. Něco bychom se ještě mohli přiučit (nebo jsem vypadal jako jejich starosta). Pán v malém Beetlu se zeptal, kam cestuji a po chvíli jsme uznali, že kdybychom nacpali dovnitř padák, nebude mít kdo řídit. Vydal jsem se tedy na cestu stopem ven z města.

Hned za nádražím - ani jsem nemusel mávnout - mi zastavil rozjařený pán s malou dodávkou a krásnou červenou čepičkou. Přesně takovou, jako má Červenáček. Uměl trochu anglicky (asi jako já), takže jsme si cestou pěkně popovídali. Měl cestu do Dobersbergu, kde bydlel a pracoval. Sice to bylo trochu mimo plán, ale přesto směr Slavonice. Cestou mě pozval na kafe (ve vší počestnosti :-)) do malé restaurace v Karlsteinu (jeho malý zákazník). Z počátku jsme se nemohli domluvit na „Červenáčkově“ povolání. Butcher a baker jsou povolání „hned vedle“. Byl řezník. Každému, koho potkal, se chlubil, že veze paraglidistu, který spadl z Česka. Jak dojemné.

Kdo zná Dobersberg, tak na zdejší hlavní křižovatce je malé řeznictví. Pan Horst „Červenáček“ Handl mi ukázal svoji prodejnu, celý provoz zpracování masa, ukázal všechny přístroje, seznámil se svými pracovníky, vysvětlil, jak funguje řezačka, drtička, míchačka, udírna, víceúčelová trouba na pečení masa, bouračka, atd. Ukázal mi, jaká je teplota v udírně, v obrovské lednici a mrazáku s -17 stupni. Mrazák mi teda nebyl ani trochu sympatický – zimy bylo dneska dost. Nový provoz byl vybudován v původní bourárně masa. Staré přístroje, háky, udírna na dřevo, váhy – to všechno zůstalo jako historická relikvie a do toho zasazeny nové stroje a přístroje. Fakt zajímavé. Na cestu mi pan Handl vnutil housku s vynikajícím masem, láhev koly a já vyrazil na další stop. Ještě jednou děkuji, pane Handle za pohostinnost.

 

Zbytek normál - stop do Slavonic, stop do Dačic a v Dačicích už na mě čekala Jana. Před každým stopem tak dva kilásky pěškobusu – abych nezlenivěl. Když přičtu příjezd domů do garáže přesně v okamžiku, kdy komentátor v rádiu v přímém přenosu zprostředkovával fantastický vítězný dojezd Romana Kreuzigera na Giru, nezbývá než říct, že to byl dneska príma, príma, príma den.

PS: Večer se dovídám, že se Boeingovi i Mácovi taky zadařilo – klucí gratuluji.  Všechny lety jsou ZDE a můj ZDE.

káně z Řásné
http://www.pgv.cz/