Zase sedím u klávesnice a pokouším se marně převést do textové formy aspoň zlomek zážitků ze sobotního létání u Hříšice. Hned co jsem ráno rozlepil oko a vykoukl ven, vysoká oblačnatost mi málem vzala úsměv z tváře. 

Ovšem snímky z družic ukazovaly, že by se situace kolem 11hod měla vylepšit a proto jsem nepodlehnul trudomyslnosti a s optimismem jsem očekával oběd. Ten jsem do sebe naházel, vyzvednul Láďu a vyrazil ku Hříšnici.

Tam se už nacházela pěkná partička a někteří provokovali přímo nad hlavami. Rumbi s Tomášem se úporně drželi, ale zrovna slibně to nevypadalo. Pak odstartoval Boeing, a jak popsal Vlasta ve svém článečku – start – uzlík – ucho – vyklepávání 20m nad zemí – zrušení vleku a Boeingovy nadávky. Druhej start měl zas chudák Jiřík zpestřený nějakým bordelem ve vzduchu, kterej mu začal pár metrů po startu rvát padák ostře nahoru. Prostě idylka. Pak se chytil Silver, ale zas to nevypadalo suprózně. Ale na startu se mi nevyplácí vymejšlet, tak jsem šel. Padák jsem donesl v květáku před Boeinga, kterej se na mě osočil, že předbíhám, ale já vím, že to bylo jen proto, aby mě hecnul, popřál mi abych dobře polítal a hlavně prej „udělej body do týmu“.

Start i vlek byl v pohodě a po odepnutí jsem se vydal na místo, kde se všichni zvedali. Ve vzduchu už na mě čekal Vlasta, kterej byl perfektně oblečen na to, aby se zachytil a suprově polétal a jakmile jsem se zvedl na jeho výšku – nalétl ke mně a začala bouře. Blesky létaly ze všech stran a já se nestačil natáčet a usmívat – připadal jsem si jak Meryl Streepová na předávání Oskarů. Poté, co jsem nabral výšku, zařval jsem na Vlastu, kam že to poletíme, ale neodpovídal a se mnou neletěl – asi měl vzhledem k jeho oblečení větší plány – nevím. Potom ovšem nechápu tu jeho poznámku, kterou mi napsal pod přelet: „Vlasta2: gratuluju ti. Proč jsi mne nevzal sebou?“ Jestli už si z nás nedělá ten Nížák šprťouchlata.

Podle předpovědi neměl vítr s výškou moc zesilovat a už na startu padaly pro mě do té doby neznámá slova jako Fajka, návratofka apod. Hned jak jsem odskočil na hřeben Báby, bylo vidět, že předpověď nelhala a proto jsem začal v PG slovníku hledat, co že je to ta Fajule. Když jsem přelétl silnici na Moravské Budějovice ,začal jsem přemejšlet, co s tím krásným dnem podniknu. Na záfuk mi to přišlo škoda, protože i po otočení proti větru to slušně letělo a proto jsem se rozhodl, že zkusím svůj první trojúhelník. Ale kam ho nasměrovat? Na sever by mě mohla zaseknout Náměšť a na jih to zase nevypadalo tak hezky. Na poslední chvíli jsem se rozhodl, že to risknu a jedno rameno poletím okolo prostoru. Mráčky pěkně fungovaly a já když jsem netočil, tak jsem šlapal – zatím se snažím letět tak, že když vím, kam letím, tak šlapu plnej speed – půl speedu nemá u mého křídla smysl – jen se zvětší opadání a rychlost se moc nezvedne. Vše fungovalo, jak mělo a já začal druhé rameno.

Tam přišla chvíle, kdy jsem malinko musel zataktizovat a málem jsem to podělal. U prostoru pěknej mrak a od prostoru rozpad. Jenže než jsem tam dolítnul, tak se mi mrak rozpadl, vedle se udělal pěknej kumulák, ale k němu bych už nedolítnul a tak jsem začal řešit. Nad lesem jsem začal točit stoupák, kterej mě snášel do prostoru a tak jsem ho musel předčasně opustit, ale už jsem věděl, že to tam bude nosit a tak zas nad les a zadařilo se. Našel jsem si silnější bidlo, dotočil, co jsem mohl a pryč od prostoru. Obloha se začala víc zatahovat a já v dálce spatřil někoho, jak ve slušné výšce dotáčí – moc jsem si v tu chvíli přál být na jeho místě a tak jsem se k němu vydal. Později jsem zjistil, že to byl Tomáš a vracel se od Jihlavy, což taky vysvětluje to, že jsem ho neměl šanci dohnat.

Když jsem se dostal pod velikou deku, kde jsem viděl Toma, zkusil jsem kouknout do GPS, jak vůbec ten můj let vypadá z geometrického hlediska a polil mě pot – tečky na mapě, které zobrazují prošlou trasu, se ukazovaly až do Morávek a já jsem netušil, zda jen nezobrazuje či vůbec nezaznamenávala. Nu což – nelítáme pro body, ale pro radost a já si dnešní let opravdu užíval. Ještě jsem to natáhnul více na Stonařov, kde jsem schytal půlklap na speedu, kterej než jsem stačil pořádně něco dělat, vyřešil Orbitek za mě a otočil jsem se k návratu.

Na třetím rameni jsem rozmlsaně dotočil základnu před Novou Říší a protože mi přišlo, že ten den to všechno super fungovalo a netočil jsem nic pod 1,5m/s, ignoroval jsem drobná stoupání a než jsem si uvědomil, co se mi nad hlavou děje, zjistil jsem, že jsem defuckto na dokluzu. Obloha se zatáhla, všude samej rozpad a já s rukama v kapsách řešil, kde přistanu. V jednu chvíli to vypadalo na prd, ale nakonec zafungovalo dokluzové počasí a já sednul u silnice před Jersicema.

Takže vypnout se z letadla, kouknout na vybitej a chcíplej mobil, zjistit, že na vysílačce nikdo neodpovídá a zabalit. Rozhodnul jsem se, že mazlika donesu až k autu na zádech, když on mě tak pěkně povozil, ale hned mi u krajnice zastavilo první auto a prej kam že to jako bude. Tak jsem nasednul, pán se ptá, kde se tu beru a když jsem mu řekl, že jsem přilítnul, tak zavzpomínal, jak lítal na UL jako skoropilot. U Hříšnice jsem zjistil, že auto mi Láďa svezl domu, tak mě pán hodil až do Dačic – ještě jednou DÍKY. 

Doma jsem nedočkavě přihlásil přelet, abych zjistil, jestli mě GPS nezradila a o kolik mě to ořízne, když jsem to nedotáhl a jestli to vůbec bude ta fajule. Vše dopadlo na jedničku a já ten den usínal jak na obláčku. Můj let je ZDE. 

Před usnutím si v hlavě přehrávám momenty z lítání a snažím se z toho vybrat to důležité a zjistil jsem, co spojuje všechny mé větší přelety. Vždy, když se rozhodovalo jestli poletím dál nebo sednu na zem, tak to bylo v menších výškách nad zemí, kdy jsem se rozhodoval, jestli zvolím lehčí návrat domů a nebo zariskuju a když to nevyjde, tak holt ten batůžek ponesu o něco dál a vždy se vyplatilo zariskovat. Tak pro ty z Vás, co budou něco podobného řešit – při nejhorším trochu křidýlku pochodem vrátíte ty krásné zážitky, které díky němu máte.

Pěkné to bylo!

Kozleek
http://www.pgv.cz/