Po návratu domů se však najednou, ale fakt samo od sebe, kolem půl třetí v mé hlavě objevila z ničeho nic myšlenka úplně zastiňující myšlenku tu, k níž důvěru mám lehce napsáno - nalomenou, totiž, že trh a logika peněz vše spasí.
Jak blesk z čistého nebe to přišlo - dnes by to šlo!!! Včera dokonce přišla pojistka od paní Tinákové, nezvykle rychle jsem si ji letos vyřídil. Rychlá byla konzultace s mojí ženou Jarmilkou, jejíž odpověď byla: ,,.. šak běž, já to tu zvládnu".
Honem na web, kouknout na vítr, mraky ještě někde u Tábora. A už jsem chystal materíál. Krosnička, síta, benzín, štilácký olej, trubka na větrný rukáv, nezapomenout pajdu (stává se mi to maximálně, maximálně jednou za.....), zimní doplňky, raději víc, lítací ponožky, boty pořádně utáhnout, mobil do levé kapsy, přilba, rukavice od Šikece s převlekem na rukávy a brýle. Kde jsou brýle? Moje veselé brýle? Ne a ne se chytit, kde můžou být? A tak jsem si skočil do skladu a nafasoval brýle štilácké, o kterých jsem pochyboval, že si je nějaký lesák u mne koupí, leda že by chodil do lesa lyžovat. Na schodech jsem se málem srazil se synem Kájou. Ty jdeš lítat? No, pojď se mnou, povídám mu a byl jsem rád, že se hned chytil se slovy, že se jde obléct. Učí se na zkoušky a tak jsem ho nechtěl sám tahat a svádět k hříchu od zahálky na startovačce.
A to už je patnáct hodin, jedenáct minut a my valíme na Bednářův kopeček, to je mezi Budíškovicemi a Horní Slatinou vlevo u hnojníku. Už jsem se tam loni něco nastartoval. A včera jsem tam poslal mládež, aby tam šla kajtovat, tedy ošahávat si vzduch. Takže jsem věděl, že to tam bude vhodné.
Bylo to užitečné hned na začátku, neboť při výběru startoviště jsem našel pás na kajt ležící v trávě. Povídám Kájovi, hele, někdo tu byl po vás a nechal si ho tu. To je můj, pravil udiveně Kája. Ach to mládí, jeho starosti a pohodu v duši bych chtěl mít.
No a nastala klasika, krosnička se dočkala benzínu, síta, kontrola celistvosti, záložák, nastavení výškoměru, hodinek, motorová zkouška. Vše jak hodinky, startoval jsem ji po více jak dvou měsících, ale její zvuk mne nenechal na pochybách, že španělské srdce krosničky svůj díl práce odvede a že se těší. Vítr nic moc, spíš nic než moc. Tak tak že uzvedl vůni hnoje, aby se ke mě dovalila a potvrdil jsem si tak směr větru od hnojníku na západ, max. 1metr. Kája mi nachystal padáček, šňůry jak se patří, jistota v kontrole popruhů, karabin, záložák, kolem volno.
První start nedokázal mého TRANSe probudit. To se mi asistent Kája hodil, vše znova porovnáno, plný plyn a vyrážím. Známá síla v popruzích, směr dobrý, a tak si běžím v pohodičce vstříc do 3D prostoru. Lehce jsem si přibržďoval řidičkama, rychlost narůstala - šup a už jsem byl v moci padáčku, mého lítacího kamaráda, co jsme spolu už, jak jsem si doma přečetl v zápisníku, skoro sto hodin nalítali. Porozitu má dohromady 185, ušitý u MACe rok po začátku nového milénia. Pravou rukou jsem si jako vždy podhodil sedačku do pohodlí, startuji do Sluníčka a už cítím vítr v obličeji. Kontroluji padák, karabiny, řidičky. Točím pravou, aby Kája koukl na padák, jestli jsem něco nepřehlídnul. Jeho kývnutí hlavou mi dává zelenou.
Letíííííím!!!! Naprostá nádhera!!! Klid, vítr stabilní. Pár otáček, letů proti Sluníčku a foťáku. Motůrek jde jako housličky, reaguje a s vrtulkou wolnerkou mne vybízí výš, výš, leť výš! Starosti zůstaly na zemi, nedohoní mne, do západu Sluníčka určitě ne. Dole vidím přijíždět na startovačku auto. Koukám a on to mladý pilot z Borové Jenda Šmídů. Rád bych s ním hodil řeč, jak je daleko na sezónu s rogálkem, jenže být ve vzduchu po takové době, to se nedá přerušovat přistáním. Letím na Horní Slatinu, pohodička ve výšce stopadesát metrů, pomalu stoupám. Teď zjišťuji, že nové štilácké brýle jsou úplně bezva. Nikde netlačí, nepotí se, nefučí mi na čelo a kus obličeje je v teple. Rukavice šikecky taky plní svůj úkol statečně, nepouští vítr do rukávů a prsty jsou v poho. Krajina je tichá, jakoby smutná. Barvy nepřekřikují jedna druhou, hroudy brázd jsou potrhané od toho mála sněhu, co tu na Silvestra napadlo a již slezl do potůčků. Ve stínech se usídlila krajka z chladu. Za celý den se nízké Sluníčko nedostalo ani na některé odvrácené střechy a břehy. Nad vesničkami se dělala bílá peřina z kouře komínů. Moc ten kouř nikam nespěchal, což mne ujišťovalo, že můžu klidně letět a cesta zpět mi protivětrem neskončí přistáním, kde nechci.
Nikam daleko jsem namířeno neměl, užíval jsem si pohybu a svobody a možnosti kam chci, tam to letí. A protože k mým známým v Horní Slatině počítám i ty na místním hřibitově, tradiční třistašedesátkou nad ním jsem si připomněl, že co jsem já byli i oni a že si právě prožívám to svoje malé, velké štěstí, které je dáno v dopředu neznámém množství a čase. Je občas dobré proletět se nad těmito lidmi, co jsou dál.
Sluníčko se začalo zachumlávat do peřiny z červánků, ale svítilo tak, jako by mi ještě vzkazovalo, abych nechvátal, že mi nechá na obloze ještě pár paprsků, co mne domů dovedou.
Je jeden obraz, který mám rád. A nedá se na něj dívat ve dvou. Abych ho uviděl, stačí při klidném letu zaklonit hlavu a pohlédnout vzhůru. Na mého pajdu nade mnou. A tak i dneska vidím, jak je přibitý k nebi, kontrastem modré a bílé na mne hledí a nese mne, připnutého na konci jeho šňůr. Koukám do toho zázraku a vnímám tu nesamozřejmost poskládanou z kovu, dřeva, skajtexu, vhozenou do prostoru v uspořádání, které mu dali lidé. Je mi fajn. Levou točím kolem Vesce a mávám na ty, kteří se opozdili venku, zatímco jim doma v kamnech svítí a hřeje oheň z naštípaného dříví, pro které možná zrovna vyšli do mrazu a tak mi mohou mávání opětovat. Vím o takových kamnech, protože jsem v některých veseckých chaloupkách právě u nich zapřádali spousta hovorů o životě lidí, o jejich světě. V zimě u kachláčů s výbornýma křížalama, v létě pod lípou, s pivkem a kytarou. Jak je to dávno, co jsme plánovali cestu do Karélie za Sazonkinem? Člověkem neodhadnutelného věku, vyrostlým v tajze, který od civilizace potřeboval jenom pytel soli a náboje do svých pušek. A moudrosti měl víc, než nosič zlaté karty. Ne na něho jsem při letu nemyslel, to až teď se mi vybavuje, kolik času už zase uběhlo, aby zakrylo vzpomínky prachem hodin.
Vrankovec s posedem, keřem a stromem mě láká a tak neodolávám a mířím na jih od Vesce. Tady se mi líbí. Tady František Smrčka zkrotil poprvé půltrabanta. Ten ho katapultoval rychlostí menší než malou a vibracemi většími než velkými do modrého nebe. To tam jsme přišili narychlo dovezenou ladovkou, uprostřed sněhové pláně nezastavitelným trabantem přetržené šňůry jeho padáku. Bylo to tak, Františku, nepletu se? Ach ten čas.
Ale na koho jsem si za letu ještě vzpomněl, to by jste neuhádli. Na Zdenču od Vlastíka. Napadlo mě to ve vší počestnosti a to sice v souvislosti tedy s její funkcí nikoliv manželskou, ale jejího titulu ESA. Vím totiž co je to za problém, potřebuji-li někoho k létání na pomoc, aby se někdo takový našel, nejlépe z rodiny. Zdeni, u mě by jsi se stran lítání měla! Titul ESA by Ti zůstal, jen by se pod ním změnil význam slov na nikoliv Elitní Svozová Asistentka, ale Startovací. Vlastíku, máš skvělou a usměvavou ženu!
Pomoc se startováním, jak jsem si uvědomil, potřebuji někdy nejen u pajdy, ale hlavně u balónu, našeho modrožlťoučkého OK1021. Tam jsme s mojí Jarmilkou perfektně sehraní. Jen mít společně více času.
Dále jsem tu myšlenku už raději nerozvíjel, je tedy čas se vrátit zpátky na zem již i z druhého důvodu, tedy jak Sluníčko zapadá a dává o tom vědět tím, jak osvětluje kondenzační čáry nade mnou, kde na vzdušné dálnici upalují lidé za svými sny. Třeba na Blízký Východ. Támhle ten asi letí do Dubaje z Londýna. A tenhle vlevo, ten by mohl o půlnoci přistávat třeba v Ankaře. Djó Turecko, ďjóó Turecko, zase by se daly oprášit vzpomínky.
Nasazuji na jižní konec Budíškovic kolmo k chotěbudické a odhaduji z pohybu kouře, co dělá vzduch tam, co chci doma přistávat. Co to je? Pode mnou se objevily charakteristické konstrukce elektrických sloupů tvaru T. Zde? Odkdy? Nějaké jsou ale divné. Netrvá mi dlouho a oceňuji, jak nějaký dobrý hospodář dal podél kraje svého políčka tři nezvykle vysoké tyče nahoře s bidýlkem - pro ptáky. To je paráda a alespoň nějaká omluva živé přírodě za to, jak jsme zvířátka vytlačili z jejich světa do mnohahektarových lánů.
Vzduch se ani nehne, vedu pajdu nad naši louku. Z dálky vidím bílou chocholku na konci ocásku našehom šedesátikilového štěněte barnardýna Baryka, štrádujícího si to s Kájou po ploše. Jo, to jdou určitě oba sledovat, jak se s rychlostí, kterou můj pajda rád přistává, rozplácnu na louku. Dolů se mi vůbec nechce a tak si let prodlužuju ještě směrem na Kopaniny, a ještě jednou třistašedesátka nad polem. Ach jo, zima mi není, paliva dost, tak proč musím dolů? Snad je to podobné i se životem. Leccos by šlo, ale času je málo. Ale tenhle čas jsem nepromrhal. Však nic se nedá dělat věčně.
Rozhodnutí, točím do osy uvadajícího větříku, nasazuji na přistání, odsazuji plyn, vypínám motor. Ten najednou prosadící se svist šňůr jakoby byl rozloučením s rájem, ze kterého se vracím. Dotekem nohou země se ráj ze vzdušného moře zamyká, nohy poslušně běží, aby ještě chvíli podržely mého Transe nahoře. Cítím nesymetrický tah v pravém uvázání, to jak se pajda se šustěním za mnou skládá vpravo s lehkostí do umrzlé, posečené trávy. Snad jsem i blahem volal jupíííí, jupííí, bylo mi tak fajn. Jak asi víte, hlavně vy, kdo tento pocit od lítání zažíváte. Třicet pět minut. Prvních třicet pět minut v roce 2014 muselo vyvážit dny a hodiny, které jsem na lítání myslel od posledního letu loňského podzimu. Hrozný nepoměr. Ale tak to asi má být. Co kdybych se přelítal?
Moje přistání jako by uniklo pozornosti našeho Baryka. Nedůvěřivě se na mne koukal, co mi to narostlo na zádech, žádné emoce. Obcházel mne jako bych to nebyl já. Kdepak náš Rexík, co je už přes rok v psím nebi, to bylo jiné šídlo. Trpělivě uměl čekat, když jsem létal a vítal mne z nebe jako nikdo dvounohý. Letectví byl snad jeho nenaplněný sen. A jako správný přející tvor měl radost, že se to povedlo alespoň mě.
Tak mě alespoň doprovoď domů, ty alpskej záchranáři, povídám našemu mladému bernardýnovi. To už se mu líbilo a začal kolem ne dělat veletoče. Syn Kája mi nesl domů padák, Baryk pohafával a tak jsem si říkal, snad by z tohohle obrázku měli na naší LAA radost, jak mladou generaci zapojujeme tady u nás do létání.