Je středa 18.3.15, docela fouká. Rozhoduje se, kam pojedeme. Jedeme asi hoďku na perleťovou pláž. Cestou potkáváme plno černých brouků. Zastavujeme a fotíme si je. Jsou, no prostě fuuuj. Živí požírají ty, kteří jsou rozjetí na silnici a přikusují k tomu rostliny v okolí silnice. Jsou tak v průměru 10 cm velcí. Mají kovově lesklý pancíř a dlouhatánský tykadla.









Přijíždíme na pláž. Dost fouká. Do vzduchu nejdu. Půjčuju mazla Honzovi a jdu hledat poklady v písku.



















Než kluci dolétají, scházíme se s Pavlem podívat dolů na pláž. Místo písku je tu perleťová drť.











Couráme po pláži sem a tam, až přistává i poslední křídlo. Jdeme za ostatníma. Jsme pozváni od místního pilota k němu do domku vytesaného do skály na čaj.















Vracíme se zpátky k hotelu. Kousek před ním Bery zahlídne, že na Aglou beach se lítá. Odbočuje tam. Moc se mi nechce. Je půl šestý a lítáme už 9 dní v kuse. Ostatní jdou, křídlo mám rozbalené, tak jdu taky. A nelituju. Sice jsme tu už potřetí, ale západ slunce vyčarovává kouzelný, stříbrný lesk oceánu. Křídlo pomalu v tichosti klouže po větru. A vůně oceánu, pláže a roztodivných kytek se promíchává a hladí mě po tvářích. Tak vysoukávám mobil z bundy a fotím a fotím.













Kluci to pouští k nám na pláž. Letím taky, ale jen do chvíle, než Škrabka říká do vysílačky,  že dolet je napínavý. Okamžitě otáčím mazla zpátky a letím přistát k autu. Honza hlásí,  že přistávají na pláži pod hotelem. Sedáme do auta a jedeme tam taky. Cestou nabíráme Hudlu, který o jeden záliv nedoletěl. Nechal se vycukat Bzírou, který kousek před ním otočil padák a letěl zpátky.  Hudy si myslel, že nejde doletět a přistál. Zatím co Bzíra si jen užíval podvečerní let a letěl si sem a tam na kochandu.





Kousek pod hotelem kluci svahují na kolonádě, k velkému nadšení návštěvníků. Bery hned bere padák a přidává se k nim.











Pokračování příště.

Jana K.
http://www.pgv.cz/