Dnes už je středa 22.2. - letí to jako splašená kobylka. Míše je dnes 25 let, taky to letí....

Je krásně slunečno a teplo, konečně. Tomáš s Petrem Sch. snídají venku, my ostatní dáváme přednost posezení uvnitř hospůdky.

Domlouváme se, kam nejlépe jet. Většině se líbí nápad zajet na Montellano. Je to tam moc pěkný a krajina, alespoň na mě, působí měkce a přivětivě. Jedeme. Podle předpovědí i reálu má foukat i fouká východ. Jenže tady, na Montellanu, fouká slabý západ. Že by Termoska nečetl předpovědi????

Jedeme na startovačku, kterou hlídá ten býk. Honza s Petrem tvrdí, že je tu i koberec. A fakt, nekecali. Brána je otevřená, koníci se procházejí sem a tam. Žádný býk tu není a koníky nijak nezajímají letuchtiví piloti.

Přicházíme na start. Je tu opravdu koberec. Chvíli se rozhlížíme. Vítr fouká trochu z boku. Chvíli po nás přijíždí skupina německých pilotů pod dohledem Gantera mladšího. Piloti se začínají vybalovat. Naši kluci se ptají Gantera, co si o tom větru myslí. Také neví....

Blbneme na startovacím koberci. Tady je přesně vidět, co piloty zajímá. Koukají, kam přistát. Nic jiného, co se děje na startu, je nezajímá. Jen pro upřesnění, ukazuju Lacošovi, jak se má správně cvičit plank. Nakonec si pohodu na startu užíváme všichni.

Tady bych chtěla vypíchnout jednu fotečku. Původně držel Honza kolem ramen oba dva piloty, ale když jsem se přiblížila zezadu, Honza dal levou ruku dolů. A tak vznikla fotka, kterou nazývám – Když je holka tak trochu navíc... ;o)) 

Jedeme se podívat na jiný start. Co se dá dělat, i když Honza vyzývá Termosku, vítr se nemění. I když Vendelín vysvětluje, proč se má vítr otočit, vítr se nestáčí. Ani sliby Petra, že se bude ve vzduchu držet zuby, nehty a ukazuje, jak si na to vypucoval zuby, nic.

Jsme zpátky na startu. Máme mazlíky s sebou. Ve vzduchu letí němečtí piloti. Fouká zleva, zprava, jeden z nich to už 2x hodil do keříků a start vzdává. Já ne, musím do vzduchu. Potřebuju totiž zjistit, jestli jsem už spadla do seniorů, když mám narozky až v prosinci. A teoreticky bych tam tuhle sezonu být neměla. Jdu do toho. Nefouká zrovna nic, vítr úplně lehl. Šup a letím. Ale ve vzduchu je to nějaký divný. Mazlík je neklidnej, poskakuje sem a tam. Chvíli to rve nahoru a vzápětí se propadám. Hlavou mi prolítne, ještě že tu nebylo letovo. Vůbec se mi ve vzduchu nelíbí. Těším se na zem.

Mezitím odstartoval Petr Lacina. Taky to s ním šije. Zrovna, když se koukám, kde je, upadá mu kus křídla. Přistávám na „přistávačce“. Je to zorané pole, vpravo od startu, kousek od cesty. Dost fouká. Trochu se s mazlem peru, musíme si po zimě ujasnit, kdo bude koho poslouchat. A jsem ráda, že jsem na zemi.

Petr letí rovně k cestě. Za mnou ani neletěl, šel rovnou na přistání. Ještě vidím ve vzduchu tandem, ale nemám čas se po něm koukat. Mám plné ruce práce sbalit v tom větru padák.

Když dobalím, vítr se úplně zklidnil. Nad hlavu se mi nasunula vysoká oblačnost. A Termoska se tváří, jakoby se nic nedělo.

Později se dovídám, že tandem měl už se startem docela problém. Těsně po startu ho to zafouklo zpátky na start a ve vzduchu měl plné ruce práce udržet křídlo nad hlavou. Chvílema stál jen ve vzduchu a klesal. Vítr se úplně otočil a začalo svižně foukat od slibovaného východu. Ostatní to zabalili a přijeli pro nás. To je rozumný. Honza říkal hned, ať neletíme, ale když musíš, tak musíš....

Jo a do důchodců jsem spadla už tuhle sezonu. Jak jsem napsala na začátku, letí to, letí....