Klasické ráno na Kavkaze, deka. Kolem deváté se to začne rozpadávat a tak nasedáme do vozu a mažeme do Akhasopeli společně s bratry rogalisty, tedy celou členskou základnou Gruzie (2ks!)  :)
Protože jsou vysoce imobilní, do kopce se musí s tím nákladem vozit, vybavili se přepychově – vrtulníkem :D Normálně přiletí MI-8, která vozí chlapcům na hranicích proviant a naloží je, tak si říkám, že se svezu i já…. vrtulníkem bez zlámané končetiny, to není jen tak obvyklé…. heli&fly.
Zavezou nás na absolutně nevhodné místo, na základnu na konci údolí, ze které je to tak 10-11km na přistávačku vhodnou pro lešenáře, mě je to víceméně jedno, už jsem si na lety mimo dosah přistávaček, na kterých by nic nehrozilo….zvykl.
Lešenářský tým je sestaven ze začátečníka, který ještě nikdy netočil termiku a ze starého pionýra, který nemůže utíkat, protože má nohu špatně zahojenou po komplikované zlomenině a má křídlo, které v ideálu klouže 1:6.

Na přistávačku je to 1800m a 11km, takže by mu to mohlo i těsně vyjít, ale to by nesměl potkat žádnou údolku ani klesák. To nebude sranda. Vysvětluju mu tedy, ať se nedrží údolí, ale přilepí se na svah a přeletí ho, říkám dívej se na mne a když uvidíš, že jsem to dal, tak leť stejně ….. a máš to!
Tedy, kus mne to i vyplašilo, když -4m/s mě tlačí k zemi. Nalepím se na svah a už to jde, trošku závětrný, ale nic nového. Vystoupám a letím přistát na „pol’anu“ (na paseku), kde je startovačka v 1660mnm, ze které jsem už letěl a měli jsme tam jít i dnes, ale cesty jsou mokré a autem se tedy nedá a já jsem nechtěl  nechat rogalisty napospas nevědomosti….

Rychle že zavolám chlapům nahoru, na co že si mají dát pozor a jak letět, aby to nějak zvládli, ale už je pozdě, jednak nemám signál, jednak první, Georgij, už letí… a samozřejmě se nechá zlákat falešným bezpečím letu středem údolí, zdá se mu, že je vysoko… Ale v tom vyklesá do údolky, je v…… (keli). Vidím, jak ho to tlačí k zemi, říkám si ajéj, to bude zlé!
Praští sebou do křoví vedle potoka a je rád, že je rád, nezlámal sebe ani rogalo. Ale nic se mu nestalo, hned volá „Zlomené noze“ nahoru na základnu, ať to ani nezkouší. Já ho sleduju ze vzduchu, že ho přijdu varovat, ale není třeba, sbalí, přijede pro něj kámoš a já mohu letět na bivak.
Krásnou odpolední termikou plachtím na východ, vidím tam totiž takový kopeček s planinkou, kde by šlo i stan rozložit.

http://www.xcontest.org/slovakia/prelety/detail:durifuk/5.9.2016/11:14

S nadšením přistávám, nádherný podvečer využívám na focení…píšu do zápisníčku a těším se ze samoty. Nevede sem žádný chodník, natož pak cesta. Na skále nahoře najdu nápis s hvězdným datem 1952… no legrace.

Signál nemám, tak si užívám nádhernou samotu a tesknotu tohoto místa, místa, kde jako by čas nabíral jiný rozměr, je pomalý a nepodstatný. Čas na myšlenky, plány a radost nikým nerušenou.
Hélios (Slunce) mizí za obzorem v krvavočervené koupeli, kterou vytváří vysoká vlhkost ve vyšších částech atmosféry.

Všechno ztichlo, ptáčci neštěbetají, cvrčci se také krotí. Šumí jen vítr, přinášející hukot riavy, padající ze štítů po skalnatých stupních do kaňonů, které s vytrvalostí zapáleného umělce tvarovaly miliony roků.

V příjemném citovém rozpoložení usínám ve stanu… když se vzbudím o půl třetí… je světlo a rachot, pekelný, dunivý a hrozivý. Když vykouknu ven, málem mne trefí šlak. Žene se na mne bouřka a vypadá, že ne jen tak ledajaká. Zeus mlátí v zuřivosti blesky do všech koutů bez přerušení.
Co teď? Kempuju sakra blízko vrcholu, mám asi 5 minut, než se to přivalí. Nechat všechno tak a utíkat dolů, potmě, v 60° svahu bez cestičky, džunglí a skálami? Nebo zůstat ve falešném bezpečí stanu? Riskovat, že mne trefí blesk a udělá ze mne nízkotučný škvarek?

Nestihl jsem se ani obléct a obout a už je to tu… takže zůstávám. Schoulený a třesoucí se před běsněním živlů, zdvihá se i vítr, v nárazech i 20m/s. Třískot se blíží a nabírá na intenzitě, jestli se to ještě vůbec dá, nestíhám totiž vnímat mezery mezi jednotlivými šupami a světlo taky nepřestává. Hromy trhají povětří i moje odhodlání na kusy. Totiž, padat na padáku, v závětří nebo něco podobného, prostě vždy je možnost to nějak zvrátit, správnou reakcí, někdy zachrání kosti strom… ale tady? Jsou jen dvě možnosti a já s tím nic neudělám… buď mne trefí nebo ne… když mne trefí, jistě nemám šanci přežít.

Třese se zem… a když to práskne tak 300m ode mne, odepisuju se… to byla nejhorší chvíle, trošku to přestalo, přešlo to kolem mne a rozohnilo se znovu až kilometr na východ… štěstí?
Žiju!
Už jen vítr, silný déšť se sněhem… to není nic, co by Gotland 1 nezvládl. S prvním šerem všechno sbalím a honem slétám dolů.

Celkem se těším, momentálně nejvíc-nejhorší-nejstrašnější zážitek… přistávám uprostřed vesnice, 10m od baráku, kde bydlí Georgij. Dospím probdělou noc.

Nejbližší dva dny je to na nic. Přeháňky a déšť, regeneruju tedy odvahu, debatuji s Georgiem, co a jak udělal špatně, porovnáváme videa a drtíme Flight Club, případně opékáme na zahradě prase, brambory a setkáváme se s rodinou a známými. Hodně jsem se přiučil ruštinyl.

Ohó a potom přijde změna, tlaková níže v Turecku se vyplnila, počko se lepší. Mažu ráno stopem do Akhasupeli, malují sice sever, ale celkem slušné dostupy, tak by to mohlo sakra jít.
Dostopuju až k pohraničníkům, bere mne chlap, co u nás sloužil v okupačních vojskách Varšavské smlouvy, takže zná české pivo a i pár slov jako „pojď sem, kamaráde!“
Byl i na opušťáku v nějakém městě, ale nepamatuje si jméno, prý tam bylo hodně kopců okolo… no to sis moc nepomohl :)

Vyšlapeme jen na 400m na start a přemýšlíme co a jak…. mě je to teda jasné, ale Antonovi se to nezdá… že je vítr do zad… říkám „můj zlatý, takhle se ale létá převážně v každých velkých kopcích“ a fuk do toho… Dlouho se motám okolo startu, mraky jsou v 1800, přehobluju to do vedlejšího většího údolí a tam už to jde… bum a ani nevím jak a mám 3300, dotáčím spolu s bandou orlů, kteří letí ze severu na jih, asi se už přejedli Prométheových jater a letí do Afriky na zimu.
Vidí to, co jsem tu ještě neviděl, opravdu krásné vrcholy zasněžené a skalnaté, vidím do Dagestánu.

Stoupáky jsou celkem silné, chladno taky a o klesácích ani nemluvím… Ale nádherná pastva pro oči… srdce mi piští radostí!
A ta viditelnost… po 40km přemýšlím, co dál, začíná se zdvíhat silný protivítr, nemám šanci doletět do Tianeti, otočím se tedy nazpět, s větrem v zádech a dostupnost jak sviňa, jsem nazpět za chvíli, dotočím, přesvahuju, natáhnu a bim, je tam sto kilometrů trojúhelník, no další rekord! :D
To jsou celé ty ploché, ani nevíš, jak se motáš, motáš a najednou je z toho návrat, svahovačka.

http://www.xcontest.org/slovakia/prelety/detail:durifuk/7.9.2016/08:42

Tady zase fučí z východu a hodně, tak letím nazpět ke startu a co nejblíž k cestě na stopa směr Gudauri, Tianeti.
Když jsem nízko, lidé mávají, troubí, autobus i zastaví, všichni hlavu nahoru.. hned, jak přistanu, přijdou asi čtyři, ale slušně je vypoklonkuju, hned mne totiž chtějí hostit, popít spolu a tak… milí lidé, opravdu, ale chvátám za počasím!

Stop je těžký, bouřky mne po cestě kropí, ale dostal jsem se do Akhmety a dvě minuty před další bouřkou jsem stihl rozbalit stan, tentokrát v údolí, hromy, vítr, blesky-třesky, déšť, to je mi fuk. Pěkně si vařím v předsíňce, v suchu a teploučku Gotlandu.
Budíček za svítání, sbalit a vyrazit.. než se proberou první, přešel jsem 3km nádhernou cestou kolem topolů. Odvezli mne cca 8km, ale mezitím mi došla voda a pramen jsme minuli… ale přeci Tianeti je velké město, tam snad někdo pojede. 
No ale chyba lávky, cesta je to štěrková, za 2,5 hodiny jela jen 4 auta – plná. Bez vody, začíná být horko. Joj, to bude zlé… počko vypadá super, ale nemám tu místo na start, nížiny a k tomu zalesněné…. smůla, smůla, po těch 2,5 hodinách jede náklaďák, ten mě tedy vezme… mlátíme se pekelnou cestou… vytřáslo mne to jako osiku. V Tianeti doplním vodu a běžím na stopa pod kopec, rozhodl jsem se totiž, že do Gudauri doletím z místa, kde jsem přistál první gruzínskou stovku. Druhý den ale foukalo cca 10m/s protivítr, tak jsem odletěl nazpět k hranicím AZ.

Vláčím se nahoru potokem, říkám si, abych aspoň měl vodu… kamení a ostružiny, no nic moc, ale pořád lepší než být bez vody. Na svahu jsem v jednu po poledni… do krásy, nachystám se a bim… nejdřív trošku rozpačitě… ale potom mne šestka nenechá na pochybách, dnes to půjde!

Vítr v zádech, dostupy 300m nad kopec, ale jaké!
Svahuju je celkem lehce, mým stínem se plaší ovčí stádo, tak vyrazí psiska, ale pravda, v 2000m se lehčeji točí stoupák než běží, bim a už mne není … paravalašing.

Vidím už Gudauri, cosi jako naše Donky, hlavní cesta, pěkné kopce, hodně turistů a baráků… a tehdy ho uvidím! Kopec, nad mraky se tyčící, vysokánský a v bílém šatu z ledu oblečený. Musím k němu!
Možná je tam přikovaný ten, co nám dal mnohá moudra a po potopě umně přinesl oheň z Olympu, ukryl ho v duté holi a za trest ho naštvaný Zeus na Kavkazské skály Héfaistovým řetězem přikoval. Každé ráno mu za trest přilétal orel játra trhat, přes noc mu dorostla a tak to šlo … a opravdu všichni orli létají v poslední době ze severu, tj. od Hory.

(Blbé kecy, ale když jsem byl malý, hodně jsem četl, a jsem takový snílek.. rád si spojuji kdeco dohromady a potom má pro mne ten zážitek úplně jiný rozměr. Dnes si řeknete, co na tom na Kazbek vyjít, vyletět… ale kdysi, v sandálkách, tunice a bez proteinových tyčinek, bez goráčové a eventové bundy a spacáku… jak vnímali lidé tyto hory?)

Přeskakuju z kopce na kopec, kochám se, lovím do objektivu, ale hlavně do hlavy… fotky možná jsou zajímavé, ale když je ten zážitek přímý a nefalšovaný, podbarvený nějakým koktejlem hormonů, adrošu a i strachu, jinak se to vryje do paměti.
Když mne mlátí 5m/s v závětří, hned se proberu… Doplachtil jsem rovnou pod něj… Kazbek!
Ty koni, to jsou břehy, rovné údolí a bum, svah jako svět….

 http://www.xcontest.org/slovakia/prelety/detail:durifuk/8.9.2016/09:19

Byla to opravnu pecka… přeletět sice jen 65km, ale přeci, takové kopce se nevidí každý den, hlavně, nikdo to nikdy nedal :) wuá, pocit pionýra, už počtvrté za tento výlet! :D

Příjemným ho dělá i to, že po přistání nikdo nepřijde… můžu rozjímat a těšit a přehrávat si v hlavě poslední 2,5 hodiny, pecka, špica, totální!

Skočím na slavnostní večeři a přemýšlím, co zítra, poslední den tohoto dobrodružství. Počko bude, ale má západ zesilovat, zkusím ráno něco nasvahovat na tom Kazbeku… nahoru to asi nepůjde, protože mraky budou, ale možná alespoň trošku z toho majestátu mohu pocítit.

Spím na plošince v 2100m, nádherná noc plná hvězd a rozjímání nad každou vteřinou, ať už je to v době západu Slunce, nebo svitu Měsíce, nebo rození se dalšího dne… Miluju to!

Po ránu sleduju hru stínů, i ptáčci jak se honí už v 9 hodin. No rozbalím, najím se, napiju se a v 10 to jdu zkusit, nechtělo se mi věřit, ale sakriš, chytil jsem se… v tomhle je podle mne Kavkaz specifický, prostě chytit se dá i přímo ze země, údolí a přitom vedle je kopec co má 5000m!

Prosvítá mezi mraky… dostoupal jsem je, okouknul vysokohorské turisty v kempu 2 a sletím do údolí, kde už opravdu hodně fouká… byl to zajímavý pocit. Totiž, vždy když letím, přijdu si nad věcí, vysoko, výše než všechno ostatní okolo… někdy pár set metrů pod vrcholy, ale jsou poměrně lehce dosažitelné a přestoupatelné… ne ale tentokrát… nade mnou se tyčí vrchol ještě o 2300m výše a to jsem pod mraky… kokso, tak maličký jsem, jak mocné síly tu musely působit, aby tolik hmoty vytlačily do takových výšin… no rád bych se na něj někdy podíval… vylézt a dolů sletět na padáku, ej to bude! Zda a kdy se to podaří, to ani delftská věštírna netuší, ale v plánu to je, hlavně po tomto zážitku.
Byla to třešnička na dortu, ne dlouhý ale emocionálně silný zážitek z toho letu… Prométhea jsem neviděl, protože jsem byl nízko… Loučím se s Tebou, přenádherný Kavkaze!

http://www.xcontest.org/slovakia/prelety/detail:durifuk/9.9.2016/06:19
http://www.xcontest.org/slovakia/prelety/detail:durifuk/9.9.2016/06:46

Stopem do Tbilisi, kde se ještě zaběhnu vykoupat, potom na závěrečnou debatu ke Georgiovi, kterému jsem vděčný za pomoc a ubytování v čase-nečase lépe řečeno….
Výlet, který byl sestavený na poslední chvíli, dopadl nádherně, letěl jsem dohromady šest dní, pokořil vzdálenostní rekord, návratový rekord. Poznal jsem krásu nového kraje, podumal nad nesmrtelností chrousta i zažil nefalšovaný Diův hněv. Cca 450km vzduchem a 22 hodin v nebi… to je krása!
Sice mne předběhl Tomáš o půl bodu, ale nedá se všechno stihnout…. myslím, že tento zážitek předčí další falešný, zlatou folií potažený, pohár…

Otestoval jsem v opravdu pekelných podmínkách stan Gotland, nový spacák a XT insulated 8.0 a všechno se mi osvědčilo. Díky Zajo!
Skybean mi sestrojil nový Skydrop s 3x větší kapacitou baterií… za celou dobu se mi jako jediný nevybil :)
Děkuji všem, kteří to dočetli až sem, strávil jsem hodně času jednak psaním do zápisníku a ťukáním do klávesnice, doufám, že ne nadarmo. První článek si přečetlo téměř 500 lidí, děkuji, děláte mi radost a to je potom radost i psát!

Zveřejnil Juraj Koreň (Ďurifuk) v úterý 13. září 2016

Přeložila Zdenča
http://www.pgv.cz/