Již
delší dobu jsme plánovali letošní
poslední létací
výlet někam na jih. Já měl chuť zase se podívat po
delší době do Dolomit. Hlídal
jsem počasí a když to konečně vypadalo nadějně,
obtelefonovával jsem původní
zájemce. Ovšem najednou se jim to nehodilo a jen
někteří projevili zájem. Hlavní
bylo, že chtěl vyrazit i Macík se svým novým
velkokapacitním vozem. Ptal jsem se,
kolik lítačů pobere, ale prý tam má místa
dost a auto je pro 8 lidí. Ještě jsem to zveřejnil tady
ve
vzkazech a jako lákadla tam byly i odkazy na videa. Např. zde 2005, 2006, 2007 a Clouseau přidal ještě jedno.
Připadal jsem si jak v Sedmi statečných, když jsem Zdeně na prstech postupně ukazoval, jak nás přibývá. Už nás bylo šest, ve vzkazech jsem ještě nabídnul jedno volné místo, ale naštěstí se už nikdo nepřihlásil. Proč naštěstí? Protože když k nám v neděli 19.9.10 s autem přijeli, zděsili se našich zavazadel, že se tam nevejdeme. Dokonce nám i něco vyřadili. L
Připadal jsem si jak v Sedmi statečných, když jsem Zdeně na prstech postupně ukazoval, jak nás přibývá. Už nás bylo šest, ve vzkazech jsem ještě nabídnul jedno volné místo, ale naštěstí se už nikdo nepřihlásil. Proč naštěstí? Protože když k nám v neděli 19.9.10 s autem přijeli, zděsili se našich zavazadel, že se tam nevejdeme. Dokonce nám i něco vyřadili. L
A to jsme ještě jeli pro Míru. I tomu něco vyřadili. J
Ještě
jsme udělali změnu! JaHovi si taky naplánovali
výlet, ale protože podle Honzi prý nejlepší
podmínky na létání budou na Špajku,
pojedou tam. No a nás to taky zaujalo, téměř nikdo
z nás tam ještě nebyl, takže hurá tam.
Jana mi poslala souřadnice, kde se tam prý dá přespat.
GPS nás tam bez problémů dovedla, ovšem bylo to nějaké dětské hřiště a po
půlnoci jsme ulehávali jen pod malé přístřeší místního domku.
Ráno nás vzbudilo sluníčko a pěkný přízemní mrazík. Nevím tedy jak přízemní, jinovatka byla i stole.
Mají tam i pěknou dětskou pásovou lanovku.
Některé ranní rituály se musely vždy dodržovat. Srneček je móóóc dobrý. J
Lanovka na kopec byla z druhé strany a tak jsme ho museli objet. V údolích byly mlhy.
U lanovky jsme se potkali s JaHovejma a Edlerovými.
A pak hurá na kopec.
Kdo nechtěl platit za lanovku, raději si to vyšlápnul. A bylo jich hodně!
Ne ne, kecám, i když to tak vypadá. Jen jsme museli přejít z konce jedné lanovky k druhé. Záchranáři se už na nás připravovali. J
A tady jsme na vršku. Na startovačku se ještě kousek muselo přejít. Kde je oficielní přistávačka, to nikdo z nás nevěděl.
Zdenča nám udělala společnou fotku.
Byla tam i spousta cizinců, ale všichni jen čekali. Pofukovalo nám ze severu do zad a termika z údolí žádná. L
Až o půl druhé to zkusil první nadšenec. Prvně doleva, tam nic, pak zaletěl doprava a tam se po chvíli vyzvedal.
Nevyvolal
paniku, moc nadšenců se do toho
nehrnulo. Edler se vydal níž, aby na něho ten severák
nemohl. Terén nic moc, někomu
start vyšel lépe, někomu hůře, ale co jsem předvedl
já, to nemělo konkurenci.
Chvíli se křidélku nechtělo nade mne, ovšem pak
vyrazilo a než jsem ho stačil přibrzdit,
už bylo přede mnou a jelikož jsem pomalý a nestačil jsem
utíkat, vzal jsem to tedy
po kamení po břiše. I tak jsem křídlo stále
řídil a naštěstí mne zvedlo. Už to přeci
mám natrénované – viz článeček o
mém těžkém úrazu na Gaisbergu ZDE.
Ještě
jsem stačil zavolat, že je to dobrý a vydal
jsem se bojovat o vyzvedání. Až později jsem zjistil, že
svým startem jsem
málem utrhnul celou kamennou lavinu! Naštěstí to
byl jen jeden větší kámen, ale
ten stačil dole trefit Edlera do sedačky a to ještě na něho
křičeli, aby utekl. No a dva dny mě při kažedmém
sedání pěkně bolelo stehno, ale to jsem nepřiznal.
Až po návratu domů jsem Zdeně ukázal pěkně velkou modřinu.
A
zde je jen pro ty otrlejší téměř živý
záznam. Fotky mi od synátora nechal poslat Honza Edleru a
rozpohyboval mi je zeťák.
A zde je Honza. Asi pak startoval výše.
A zde je Honza. Asi pak startoval výše.
A to už jsou zase moje fotky.
Původně jsme se na startu bavili, jak se tu létá,
a že prý se má nabrat výška 600 m nad kopec a přeskočit údolí. Přede mnou to tak
udělal i Zbyněk, ale nevěděl jsem, jak dopadnul a na vysílačce měl jinou frekvenci.
Mně se to více líbilo dál po hřebenech a v dálce byl i někdo vidět. Letěl jsem tedy tam.
Chtěl jsem se dostat až nad hřebeny, které dělí Itálii od Rakouska, ale to se mi nepovedlo.
Tady mě to zastavilo a tak jsem se vydal zpátky.
Nemohl jsem tady moc fotit, spíš jsem se zachraňoval, ale byla místa, kde se to lesklo, jako když je tam stříbro!
Doletěl jsem zpět nad start a vyzvedal se až pod mrak. Bylo nás tam víc a prý se v té chvíli i pěkně startovalo.
Přeskočil jsem údolí. Dole je vidět jezírko, u kterého jsme spali.
Tady to zase bylo takové škrábání, chvíli nahoru, chvíli dolů. Ale když se dařilo, bylo to fajn.
Tady to vypadalo jak měsíční krajina, ovšem s rybníkem. J
Už už to vypadalo, že se nevyzvedám na návratovku
a budu muset letět do hlavního údolí, ale pak jsem něco objevil a hned se ke mně
někdo přidal.
Takže hop zpátky a hledat oficiální přistávačku. Ve vysílačce jsem slyšel, jak Zdenča zajišťuje svoz těch, kteří už přistáli.
Přistávačku jsem našel, i když mne prvně zarazila ta letadla, jestli tam spíš není letiště. Přistál jsem po 2,5 hodinkách létání.
Potkali jsme se tam s Mírou a s Berym. Nakonec pro nás přijel Honza Krátký. Nahlášené přelety jsou ZDE a video ZDE.
Při cestě zpět jsme viděli zajímavé letadélko. Byli u toho i policajti a tak jsme jen projeli a fotky jsou z jedoucího auta.
Nakonec se nám ty letové podmínky nezdály až tak dobré a tak jsme se raději vydali do Dolomit. Určitě je tam alespoň hezčí okolí.
V kempu jsme se ubytovali těsně po setmění a udělali si pěkný večírek s hodnocením dne a výhledem na další.
